Fenomén Castaneda

        Buď Castaneda zaznamenává setkání s mistrem toho nejpozoruhodnějšího druhu, nebo on sám je tím mistrem. Skutečně tu není jiná možnost (Joseph Magorlis, Fenomén Castanedaⁱ).

        Ačkoliv Carlos začal jako opravdový hledač, skutečný filozof, skončil jako tyran, který si hlídá kult svých vystrašených stoupenců. Upadl do pověstných osidel moci (Ammy Wallaceová, Čarodějova učednice, můj život s Carlosem Castanedouⁱⁱ).

1. Fenomén Castaneda

Nelze hovořit o mistrovství vědomí mexických šamanů a přitom nezmínit alespoň okrajově osobu Carlose Castanedy. Ten se roku 1960 jako student antropologie na Kalifornské universitě v Los Angeles vydal do Arizony, aby shromažďoval údaje o psychotropních rostlinách používaných původním obyvatelstvem. V Tuskonu potkal dona Juana Matuse, indiána kmene Yaqui, což spustilo celý řetězec událostí. Don Juan mu po roce svěřil, že je brujo (čaroděj, šaman či léčitel) a že mu hodlá předat své tajné poznání. O svém učednictví Castaneda napsal dvanáct knih, další byla vydána posmrtně. Na jeho dílo navázala celá řada badatelů. Mám za to, že Castanedův vliv se neomezuje pouze na úzkou skupinu „filozofů -Toltéků“, ale že zásadně ovlivnil celou generaci a pronikl i do zdánlivě nesouvisejících oborů vědy. Zdali je jeho dílo pravdivé, nebo se jedná o fikci nemohu v tuto chvíli spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Ve hře jsou stále obě možnosti, to je třeba mít neustále na paměti. Spisovatelka Ammy Wallaceová píše:

„Zatímco kritici a učenci debatovali o tom, zda jsou jeho díla pravdivá, nebo smyšlená, lidé po celém světě kupovali jeho knihy po milionechⁱⁱⁱ.“

Daniel C. Noel, profesor náboženství a literatury na Goddardově universitě ve Vermontu, shromáždil nejlepší a nejdůležitější kritiky Castanedova díla publikované do vydání jeho čtvrté knihy včetně (Příběhy síly)^* a vytvořil tak hodnotného průvodce Castanedovou mystikou, učením dona Juana a především reakcemi vědeckého světa. Ne všechny kritiky jsou pochvalné, ne všechny jsou odsuzující. Profesor mimo jiné píše:

„(…) otázka již nezní, zda brát Castanedovo dílo naprosto vážně, ale jak je uchopit. Jakým nejlepším způsobem nahlížet na jeho dílo, abychom z něho získali co nejvíce^iv?“

Pokusím se zde stručně zprostředkovat kritické náhledy různých autorů na Castanedovo dílo a tím obohatit náš vhled do toltéckého čarodějství.

Většinou se jedná o práce a kritiky staré roky i desítky let. Jejich uvedením chci upozornit na serióznost, s jakou se společnost i vědecké kruhy k něčemu tak nejasnému a abstraktnímu jako je čarodějství, a především ke zpochybnění platnosti objektivní „reality“, stavěla. Diskuse o tomuto fenoménu u nás bohužel chybí^* a jsme odkázáni na překlady ze zahraničí, které jsou pouze výběrem toho, co je publikováno a jsou pochopitelně vydávány se zpožděním.

Edward H. Spincer, renomovaný profesor antropologie na universitě v Arizoně podává pozoruhodně pochvalnou kritiku Castanedovy první knihy Učení dona Juana : cesta poznání Indiánů kmene Yaqui. Kritizuje však podtitulek, protože o kultuře kmene Yaqui se v knize nelze dozvědět nic. Chválí popis psychedelických epizod, práci v terénu studenta antropologie a dává dobré ohodnocení i jeho strukturální analýze, která byla jinak terčem kritiky. Profesor Spincer přiznává:

        „Castanedovo literární umění mě uvedlo do stavu úplného se ponoření do vyprávění, takže jsem měl občas pocit, že vše prožívám na vlastní kůži^v.

(…) I když má kniha (…) vážné nedostatky, přesto se jedná o vynikající práci. Lze jen doufat, že Castaneda bude kultivovat své výjimečné nadání pro psaní expresivní prózy a nadále je bude využívat pro k obohacování předmětu antropologie^vi.“

Kulturní antropolog Edmund Leach je kritičtější. Říká, že kniha je spíše něco jako poezie než vědecké pojednání.

        „Čtenář tohoto často uhrančivého výřezu autobiografie často zanedbává fakt, že autor této knihy byl student katedry antropologie na universitě v Los Angeles.

(…) kdyby to všechno bylo vymyšlený podfuk, nemohl by být napsán rozdílným způsobem^vii.“

Daniel Noel poukazuje na fakt, že zatímco Spincer vidí Castanedovy literární vlohy jako dovednost sloužící antropologickým účelům, Leach cítí, že talent je zde použit tak, že ničí antropologickou účelnost^viii.

Ostré kritiky druhé knihy (Oddělená skutečnost) se Castanedovi dostává od Westona La Barreho, mezinárodně uznávaného antropologa, profesora na universitě v Duke a autora knihy Peyotlový kult. Napadá etnografickou kompetenci i literární kvalitu Castanedových knih.

        „Není to nekonečné hledání nějakých guru, kteří vlastně znamenají autoritativní osobnosti, znakem věčně nedospělých hledačů? A tak takové osoby závisle hledají v pouhé autoritě lidí to, co může být nalezeno jenom ve svěžím zkoumání Toho Co Je – reality.

        (…) Tato kniha je rádoby hlubokomyslná, úpadková a hluboce vulgární. (…) tato kniha je frustrující a únavně mdlá, z vědeckého hlediska je to pseudo-etnografie a z intelektuálního hlediska kýč^ix.“

        Kritika Roberta Buckhouta, psychologa Městské university v New Yorku, je odlišného duchu:

        „Psycholog, který byl přespříliš vyučován logickému pozitivizmu, bude jak frustrován, tak osvícen, když podnikne cestu do zosobnění etnografie čaroděje. Tato cesta si žádá vzdělávání v nových teoriích.

(…) Castaneda porušuje pravidla vědeckých her, přichází příliš blízko svému objektu zkoumání a velmi úspěšným způsobem osvěcuje svoje čtenáře.

        (…) předjímané názory a prekoncepce mizí – z pozorovatele se stává učedník a pozorovaný. Rozhovory – prezentované jako ucelená reportáž – jsou fascinující informace, které mohou vycházet pouze se vzájemné důvěry a autorovy ochoty objevovat spíše než vysvětlovat.

        Tyto knihy budou rozrušovat psychology, filozofy vědy a „racionální lidi“ všeobecně. Je nutno je číst a prožívat, nemohu sdělit jejich dopad v jedné kritice^x.“

Paul Riesman, antropolog Carletonské university poznamenává, že nemá prostor zaznamenat, co pro něj samotného četba učení dona Juana znamená, ale že se vydal na dlouhou cestu za objasněním výzvy, kterou v tomto učení našel Buckhout^xi.

„(…) dílo, které patří mezi to nejlepší, co antropologická věda vyprodukovala. Tři aspekty těchto knih ve mně vzbudili hlubokou odezvu. Za prvé, zaměření a hodnota učení dona Juana je výjimečná sama o sobě. Za druhé, Carlos Castaneda zachytil toto učení s velikým mistrovstvím, takže na nás působí na mnoha rovinách. Za třetí, ukazuje nám okolnosti a podmínky, za kterých mu bylo toto učení sdělováno – a nejenom, že nám dává pocítit vztah, který má se svým učitelem, ale také odhaluje něco o svém osobním boji se standardní západní realitou, jejíž zotročující vliv mu brání přijmout lekce dona Juana v jejich vlastních termínech a důsledcích^xii.“

Elsa Firtsová, newyorská psychoanalytička zabývající se vztahem mezi freudiánskou a buddhistickou terapií, píše v New York Times Books Review o čtvrté knize (Příběhy síly), že je to „nejméně pravděpodobná Castanedova kniha“^xiii, přesto ji hodnotí pozitivně.

        „Nyní můžeme vidět, že šamanismus není jen magie, ale i metafyzika, která tvrdí, že tento svět, svět každodenních událostí, není o nic skutečnější než jiné světy – světy tajemných sil, energií, démonů a bohů – protože tento svět je pouze jednou „vrstvou“, kterou naše mysl vytvořila v jednom konkrétním stavu: všedním bdělém stavu vědomí.

        (…) Eliade nás nepřemístil do šamanského vědomí, Castaneda ano – a to je důvod, proč je jeho dílo tak důležité a originální. (…) stal se spisovatelem bestsellerů a téměř legendární postavou pro svůj jedinečný a odvážný projekt, který spočívá v tom, že se pokouší prožívat svět tak, jak to dokáže šaman^xiv.“

        Časopis Psychology Today přinesl článek, jehož součástí je rozhovor Sama Keena s Carlosem Castanedou. V článku se píše:

        „Divem všech divů je Castanedova vytrvalá cesta k podstatě běžné reality.

(…) Podaří-li se nám najít způsoby, jimiž by bylo možné zrušit podmíněnost vědomí a překonat omezení, kterými naše vnímání spoutala střízlivá racionalita, pak nelze ani v nejmenším tušit, jaké zvláštní věci uvidíme.

(…) Každá doba si objeví a vytváří takové hrdiny, kterých je právě zapotřebí. (…) Naši okultní hrdinové jsou svědectvím o touze po novém věku okouzlení. Staré sny nám přinesly rozčarování. Domnívali jsme se, že hromadění bohatství nám zajistí bezpečí a moc technologie nám umožní ovládnout okolní svět do takové míry, že se vyplní všechna naše přání. Místo toho však zjišťujeme, že toto všechno nám přináší spíše obavy než štěstí a víc chaosu než pokroku. Ani technologie ani moc nedokáží změnit svět tak, aby přinášel jen uspokojení potřeb bytostí, které vědí, že nakonec musejí zemřít. Začali jsme proto vynášet na světlo pradávné vzory o síle osobní vize. Nový mysticismus prohlašuje, že osvícení musí být základním kamenem pro všechny projekty společenských změn. (…) Ale v každém okouzlení se skrývá i nebezpečí. Už dobře víme, že tyranská nadvláda technologií, peněz a mocenské politiky přináší stále rostoucí odcizení a nespravedlnost. Z toho však ještě neplyne, že odklon od politiky k přirozenému mysticismu či stažení se do soukromí povede k přežití. Vize bez politiky je právě tak nebezpečná, jako politika bez ní^xv.“

        Důležitost a vliv Castanedových knih na americkou populaci byla potvrzena článkem v časopisu Time, kde se mimo jiné píše:

        „Ve všech jeho knihách, ale zvláště v Cestě do Ixtlanu nechává Castaneda čtenáře prožít tlak tajemných křídel a chvění listů za soumraku, lovcovu nevšední bdělost a ostrost smyslů sluchu a čichu, křoviska na dně kaňonu, syrový zápach tequily a hnusnou vláknitou chuť peyotlu, prach v autě a povznesenost havraního letu^xvi.“

        Time uvádí také několik stanovisek k pravdivosti Castanedova díla:

        „Domnívám se, že ve své podstatě má toto dílo v sobě velmi vysoké procento představivosti,“ říká Jesus Ochoa, vedoucí oddělení etnografie v Mexickém národním muzeu antropologie. Doktor Francis Hsu z Northwestern University si ještě přisadil: „Castaneda je nyní módou. Jeho knihy mě baví tím stejným způsobem, jako mě baví Gulliverovy cesty.“ Ale Castanedovi starší kolegové z Kalifornské university v Los Angeles, kteří udělili svému studentovi titul Ph.D. za knihu Cesta do Ixtlanu, důrazně nesouhlasí: Castaneda je rozený génius, který opustil tradiční akademický přístup a byrokratické žvanění, důvěryhodnost jeho svědectví nelze zpochybňovat^xvii.“

        Otázku hodnověrnosti Castanedova díla Time nakonec shrnuje takto:

        „Kde by se například vzal motiv pro tak propracovaně popsané učednictví? Učení dona Juana bylo předáno universitnímu nakladatelství s velmi malými vyhlídkami na to, že se z toho stane tak výborně prodávaná kniha. Navíc obdržení antropologického vědeckého titulu z Kalifornské university není tak složitou záležitostí, aby si kandidát musel tak vymýšlet jen kvůli tomu, aby se vyhnul výzkumu. Možná jsou vymyšlena malá přikrášlení, ale ne celý systém, a to ještě takovým způsobem, jakým je podána kniha Učení dona Juana, která byla napsána neznámým studentem s velmi malými vyhlídkami na komerční úspěch^xviii.“

        Spisovatelka Joyce Carol Oatesová v reakci na knihu Příběhy síly píše:

        „Většina z učení dona Juana je mysticismem vysoké intelektuální kvality, přesně jako zen a jisté formy jógy, a pouze osoba, která si již velmi bystře rozvinula svoji racionální stranu mysli, může ocenit příklad dona Juana. Neracionální a antiracionální lidé zastávají názor, že emoce jsou vždy nadřazeny intelektu. Ale don Juan učí, že člověk musí překonat zmrzačující omezení jak intelektu, tak emocí, aby se dobral vyššího vědomí^xix.

        (…) Nahlížet na náš svět jako na pouhou jednu verzi skutečnosti (…) je povznášející a radostné, pokud o tom člověk čte, ale dumat o učení dona Juana vážně a střízlivě není v žádném případě veselým prožitkem^xx.“

        Daniel Noel píše, že při hledání cesty ven z toho, co se jeví být slepou uličkou moderního technokratického a scientistického vědomí, mnoho myslitelů začalo pátrat v přehlížených nebo podceňovaných zákoutích západní intelektuální minulosti^xxi. Připojuje příspěvek Carla Oglesbyho, ze kterého uvádím krátký výtah:

    „Castanedovy knihy nezůstaly nepovšimnuty mladou kulturou, která odmítla postoje a názory Castanedy stejně vehementně, jako přijala postoje a názory dona Juana^xxii.

        Industriální svět ortodoxie stále trvá na tom, že vědecký způsob poznávání materiálního světa je tou nejrealističtější cestou poznávání té nejrealističtější skutečnosti. Tato premisa se negativně odráží v politické, ekonomické i ekologické situaci světa.

        (…) můžeme si položit tuto základní otázku: Je věda potencionálně universální metoda k poznání skutečnosti, jak vnější, tak vnitřní, nebo je to koncept, který nás kulturně a strukturálně omezuje (…)? Není tato metoda, která je společností považovaná za objektivní, pouze projekcí subjektivity^xxiii?“

       Carl Oglesby navrhuje koncept nové vědy, které dává název „Juanistická“. Základním východiskem by měl být předpoklad, že vnější svět, na který subjektivita navazuje, je „oblastí“, kterou lze zkoumat pomocí experimentálních metodických prostředků, zahrnujících i zkušenost a prožitek. Uvádí základní požadavky na tuto vědu. Měla by potvrzovat integritu subjektivní zkušenosti, mít systém hodnot, přijmout předpoklad, že vědomí existuje všude i jako flóra a fauna, měla by se rozloučit s požadavkem na absolutní pochopení všeho ve vesmíru, měl by být „skromná“, nezávislá na drahých, vysoce specializovaných přístrojích atd.^xxiv.

    „Juanistická věda by měla usilovat o zpětnou vazbu a přímé napojení na život běžných lidí. Bylo by možné jít do ulic a pomáhat lidem lépe chápat, čemu věda rozumí, i na co je věda krátká. Tento dialog vědy s obyčejnými lidmi je stále nemožnější kvůli zvětšující se specializaci, kdy jeden vědní obor je již od druhého oddělen neprostupnou bariérou. Věda by měla poskytnout nové koncepce toho, co víme o sobě, o živých organismech i vesmíru, aby se člověk přestal vzdalovat lůnu přírody. Myslím, že právě v tomto bodě lze najít jeden z ohromných dluhů vědy celému lidstvu. Současná věda se aktivně podílí na odcizení člověka přírodě i vesmírnému řádu, a konkrétně tento proces by se měl otočit o sto osmdesát stupňů^xxv.“

        Spisovatele Josepha Chiltona Pearce fascinovala hlavní postava dona Juana tak, že ji považuje za srovnatelnou s tím, jak Nový zákon ukazuje Ježíše. Jeho dílo je dlouhé a obsáhlé. Největší rozdíl Pearce vidí v tom, jak sdílejí radikální vizi „uchopování samotné podstaty procesu, kterým se skutečnost organizuje“. Pearce několikrát zdůrazňuje, že kde don Juan je „jistým druhem hédonisty duše“, vytvářejícím „soukromý, ale stejně skutečný svět pro osobní dobrodružství“, Ježíš „je pln zájmu o své bližní“. Takže „jeho systém funguje pouze ve vztahu mezi lidmi^xxvi“.

„Don Juan a Ježíš věří, že materiál, ze kterého se svět skládá, může být objektem dramatické změny a reorganizace, kterou může provést aktivita mysli^xxvii.

(…) Don Juan tvrdí, že obyčejný svět je jedním z nekonečně mnoha možných výtvorů. Odvážný a smělý člověk z jeho kultury bude zkoumat všechny možné výtvory, které může, jednoduše proto, že tyto možnosti existují, a proto, že život je vlastně právě o tomto. Člověk může přestavět realitu libovolným způsobem. Poněvadž smrt je konečný vítěz, žít silný, neohrožený život, ve kterém skutečnost otvírá své nekonečné možnosti, je znakem bojovníka, člověka poznání a také jediným smysluplným způsobem života.

Ježíš míří k tomu, aby přestavěl určité jevy ve světě. Míří ke speciálnímu konsensu, který se týká obyčejné skutečnosti. Neobyčejná realita je používána pouze ve prospěch obyčejné skutečnosti^xxviii.“

        Filozof James W. Boyd z coloradské státní university použil klasické buddhistické termíny na první tři Castanedovi knihy, aby se pokusil zjistit, zda takové srovnání bude stát na pevných základech. Při bližším zkoumání zjišťuje, že toto srovnání je vskutku oprávněné^xxix.

        „Ačkoliv toto učení zdaleka není identické s učením buddhistické tradice, existují mezi nimi pozoruhodné paralely^xxx.

(…) Takovým způsobem buddhista učí, že svět, který obyčejný člověk považuje za skutečný, je jen mentálním obrazem, do jehož přediva vetkal sebe a následkem toho ztratil vhled do skutečného světa poznání^xxxi.

        (…) Techniky dona Juana na zastavení světa, jsou šamanistickými verzemi buddhistických a taoistických metod^xxxii.“

        V eseji, napsaným přímo pro knihu Fenomén Castaneda se filozof a profesor na Temple University Joseph Magorlis zaměřuje na knihu Příběhy síly. Píše:

        „(…) je to moc magické přítomnosti dona Juana v knihách, která nás vede stále hlouběji do spoluúčasti s Carlosovým procesem učení^xxxiii. (…) pak není žádný rozdíl v tom, zda tyto knihy jsou záznamem skutečných událostí, nebo jen chytrou fikcí.

        (…) Buď Castaneda zaznamenává setkání s mistrem toho nejpozoruhodnějšího druhu, nebo on sám je tím mistrem. Skutečně tu není jiná možnost^xxxiv.“

        (…) tyto knihy jsou jistý druh příruček pro výcvik (…) je zhola neužitečné oddělit celou teorii od cvičení, která jsou v knihách popsána^xxxv.“

Aktivita Carlose Castanedy však neustal s napsáním Príběhů síly. Castaneda vydal ještě dalších osm knih. Možná ne tak kvalitních z literárního hlediska, ale přinejmenším fascinující z hlediska ontologického a gnoseologického. Navíc mnoho z těch, co se s Castanedou potkali osobně, jej popisují jako člověka, který opravdu žil podle zásad dona Juana, vymazal svou osobní historii, své rutiny atd. Na sklonku života však Castaneda vykračuje z anonymity, zakládá organizaci Cleargreen^* a organizuje řadu workshopů a přednášek.

V knize Čarodějova učednice: můj život s Carlosem Castanedou, spisovatelka a Castanedova blízká Amy Wallaceová podává celkem otřesný popis toho, jak se z této organizace za Castanedova života stala obyčejná sekta. Wallaceová píše:

„(…) ačkoliv Carlos začal jako opravdový hledač, skutečný filozof, skončil jako tyran, který si hlídá kult svých vystrašených stoupenců. Upadl do pověstných osidel moci (…) Přesto jsem přesvědčena, že nic nemůže umenšit upřímnost a krásu jeho ranných děl^xxxvi.

(…) Promlouval k nám všem, kteří jsme chtěli víc než jen nudu a předem vytyčené trasy. On oživili magii, a přitom nikdy nehleděl skrz prsty na vědu své doby. Bohužel sám sebe postavil do pozice, ze které hlásal svoji neomylnost^xxxvii.

(…) Carlos učinil hroznou chybu, když prohlásil: „Pouze MY žijeme tak, jak tvrdíme, že žijeme. Nikdo jiný, pouze my!“ Myslím si, že tento výrok, dnes tak snadno zpochybnitelný, nebyl nikdy nutný^xxxviii.

(…) Nelze pochybovat, že život bezpočtu čtenářů se stal po přečtení Castanedova díla bohatším a drahocennějším. Tito čtenáři podnikli hlubší výpravy do podstaty vlastní existence a mnozí z nich pak našli ve svém životu více krásy a smyslu^xxxix.

(…) To nás přivádí k zásadnímu úsudku: „Záleží na tom, zda génius – takový génius, který dokáže pohnout kulturou - je omylný? A jak moc omylné je omylné? Kdy je špatné chování excentrismem a kdy krutostí^xl?“