Otevíráme... - úvod do práce

Svět sám o sobě, a život člověka v něm, je veliké tajemství. Lidé po celém světě a ve všech dějinných etapách lidstva se pokoušeli a pokouší poodhrnout oponu běžného světa a nahlédnout do toho, co se skrývá za ní. O svých postupech a zkušenostech podávají zprávy formou charakteristickou pro tu či onu kulturu, přesto jsou však tyto formy velmi podobné. Lidé po celém světě vyprávějí příběhy a mýty, tvoří umění, vepisují svou moudrost do hvězd nebo se ji pokouší uchovat pomocí znaků – písma. Při studiu šamanismu, svědectví mystiků, či starých metafyzických nauk můžeme dospět k názoru, že člověk za závojem „reality“ již mnohokrát byl a přinesl si od tam pozoruhodnou trofej – Poznání. Vědecká metoda založená na rozumu, slově a statistice na tato svědectví hledí skrze prsty nebo se je snaží vysvětlit po svém – racionalizovat. Tento postoj je však neopodstatnělý. I šamani, dávní mystici a filozofové mají své „vědecké“ metody. Metody neopírající se o fragmentující rozum, metody dosahující poznání, nikoliv však slovního, ale poznání beze slov – tichého poznání. U tohoto poznání lze pouze popsat a vyložit metodu, další kroky již musí udělat poznávající sám. V tomto bodě je jejich poznání objektivní, pokud si poznávající poctivě osvojí příslušnou metodu. Ti, kdo dosáhli tichého poznání, je popisují tak, že náhle „věděli“. Jakoby k nim náhle přišly statisíce informací v jednom informačním balíku. Jakoby náhle „pochopili“. Lineární, slovní, rozumové poznání tento proces okamžitě přerušuje. Rozum vidí velmi detailně jeden bod, tiché poznání vidí a chápe vše najednou - celek. Poznání jednotlivosti – rozumové poznání se odnepaměti doplňovalo s poznáním celku – tichým poznáním.

Na úsvitu dějin vytvářeli lidé po celém světě různé kultury – soubory slov, pojmů a jejich významů, rozčleňující bezbřehost světa, dávající světu řád. Jak svět rozumu – slova rostl, rostla také potřeba poznání beze slov. Mystické a náboženské systémy poskytovaly určitý klíč, šitý na míru té které kultury, odemykající „realitu“ a vedoucí k magické skutečnosti, k poznání celku ve své složitosti, k poznání beze slov. Jak vznikaly rozsáhlé, složité a specifické kultury, vznikaly také rozsáhlé, složité a specifické metafyzické systémy vedoucí k přesáhnutí – transcendenci těchto kultur. Vznikaly texty, později označované jako posvátné, ze slovně předávaných mýtů se stávala náboženství. Člověk se tajemné síly vesmíru snažil přiblížit, pojmenovat, časem si je personifikoval, až dospěl k panteonu bohů. Každý bůh vyjadřoval určitý aspekt skutečnosti důležité pro tu či onu kulturu. Jednotliví bohové však většinou byli podřízeni jedinému, který byl zdrojem, ze kterého se zrodil celý svět. Nejúspěšnější světová náboženství časem dospěla k představě Boha jediného – monoteismu.

Co však chtěl náš předek před tisíci lety označit slovem Bůh? Proč Židé nesmějí jméno svého Boha vyslovit? Že by byl nevyslovitelný? Nepopsatelný slovem?

Církve a institucionalizovaná náboženství se stala překážkou tichého poznání. Moc spojená s výsadním postavením ve společnosti byla příliš velkým lákadlem a obecně vedla ke konzervaci, rigiditě, lpění na slově, na „svatém“ textu, na dogmatu. Západní křesťanství postupně zdegenerovalo v mocenskou, hierarchicky strukturovanou organizaci. Stalo se překážkou samo sobě. Dalším krokem byl ateizmus, tedy víra v rozum a popření všeho, co je mimo rozum. Obdobně se děje po celém světě.

Moderní člověk je zcela ponořen do víry v rozum, do světa slova, světa analýzy, vidění jednotlivosti na úkor celku. Symbolem moderního člověka jsou brýle: oddělující od světa, zužující zorné pole a poutající zrak k jedinému bodu – ohnisku. Odcizení je to správné slovo. Odcizení od pocitu jednoty s celkem, odcizení od všeho, co je autentické, posvátné.

Již delší dobu se napříč vědeckými obory hovoří o takzvané syntéze. O spojení nesmírného množství analytických informací do jednoho celku. Syntéza se však nedaří a tímto způsobem vlastně ani podařit nemůže. Spojením mnoha analýz dohromady nevzniká syntéza, ale pouze veliká analýza. Jak vyjádřil Albert Einstein: „Naše problémy nemohou být vyřešeny na stejné myšlenkové úrovni, na níž jsme se nalézali, když jsme je vytvářeliⁱ.“ Přesto se v moderní vědě za poslední roky událo mnoho převratného. Zrodila se nová paradigmata, nové náhledy na svět. Nikdy mne nepřestane udivovat a naplňovat radostí, kde všude se nová paradigmata formují a rozvíjejí: ve fyzice, v medicíně, v biologii, ve filozofii, v psychologii. Tyto nové vědecké náhledy na svět se pro radu často obrátily ke starým systémům poznání, poznání našich předků, poznání celku, a toto poznání, často i s metodami, integrovaly do svého těla, do své struktury. Fyzika hovoří o energii, medicína o celostním lékařství, psychologie analyzuje pohádky a mýty a hovoří o archetypech a individuaci, biologie o morfických polích, filozofie dává „realitu“ do závorky, aby mohla být svědkem podstaty, esence.

Žijeme na úsvitu nové etapy lidstva. Naše situace je o to naléhavější a palčivější, že svět slov, svět rozumu, do kterého jsme se uzavřeli a oddělili se tak od celku, nás přivedl do bezbřehého materialismu. Náš postoj ke světu je kořistnický, parazitický. Žijeme na úkor celku, jehož jsme součástí, nacházíme se na pokraji sebezničení a jen výčet našich problémů je absurdně dlouhý.

Lékař a psychoterapeut Rüdiger Dahlke hovoří o tom, že vzorem naší kultury na buněčné úrovni je nemoc rakovina. Rakovinná buňka žije nekontrolovatelně na úkor celého těla. Nápadné je příliš velké jádro (hlava). Této buňce již nejde o splnění úkolů v buněčné tkáni, nýbrž především o rozmnožení sebe samé. Bezohledně vniká na cizí teritoria a nezastaví se před vykořisťováním jiných buněk, při procesech látkové výměny. Zákony zdravého růstu jsou důsledně ignorovány. Vzor rakoviny určuje podobu našeho světa nejen v hrubých rysech, ale i v jemných detailech. Názorný obraz rakovině obdobných expanzivních snah poskytuje růst moderních velkoměst. Na družicových snímcích se projevuje, jak se tato města jako vředy zahryzávají do okolní krajiny. Pozorujeme-li zemi jako celek, jak je ve všech částech a koutech jakoby užírána rakovinným bujením, bez ohledu pleněna a olupována o svou schopnost klást odpor, odpovídá její obraz tělu napadenému rakovinou. Rakovinná buňka však umírá brzy po svém hostiteli. Vyschnou zdroje potravy a energie. Rakovinná buňka nevidí, že nemůže být nezávislá, stejně jako člověk je odkázán na svět, i ona zůstává odkázána na tělo, v němž žije. Růst našeho hospodářství je právě tak šílený jako rakovinné bujení. Podnikání nemá dosažitelný konečný cíl. Pokrok směřuje k novému pokroku, a tím v zásadě do budoucnosti a z našeho dosahu. Lineární pokrok má v sobě něco zdegenerovaného a ohrožujícího lidský druh. Bez ohledu na náš původ v přírodě a bez zřetele na cíl v duchovní sféře běžíme vstříc nebezpečí, že se staneme neovladatelnou rakovinou. Příslušná kritéria pro to již splňujeme. Smysluplným zpracováním tématu, který obsahuje tato nemoc by mohl být vědomý návrat ke kořenům. Rozpomenutí na původ vyjádřené otázkou: „Odkud přicházím?“ Stejně jako otázka výhledu: „Kam jdu?“ Předpokladem k tomu je upřímné nahlédnutí vlastní situace až po vhled, že se nic neděje náhodně, nýbrž všechno má smysl, dokonce i tak děsivý obraz nemoci. Na tomto základě lze někdy teprve zažít celé zoufalství, které diagnóza rakoviny vyvolává. Cokoliv posiluje vztah k víře a náboženství (religio) a otevírá postiženému přístup k jeho hlubším rovinám, může být správnou cestou. Vědomě poznat jednotu se svým tělemⁱⁱ – Zemí.

Náš svět se nezmění, pokud se nezmění lidé, kteří jej vytváří. Lidé jsou soubory představ sami o sobě. Dalo by se říci, že lidé stanovují sami sobě hranice. Toltéci tvrdí, že ve skutečnosti žádné hranice nemusí existovat. Každý člověk se může svých hranic dočasně vzdát a splynout s celkem – dosáhnout tichého poznání. To však dokáží až opravdoví mistři. Dobrým začátkem je hluboké a nelítostné předefinovaní našeho vztahu ke světu a vytyčení nových hranic – méně omezujících a smysluplnějších z hlediska zachování celku a šťastného života jednotlivce v něm. Stačí změnit naše představy o světě a změní se svět sám.

Toltécká nauka nabízí jedinečný nástroj jak uchopit „realitu“, který by mohl být silnou oporou, ne-li nosnou myšlenkou, při hledání nového vztahu lidstva ke světu. Nabízí však také mnohem více, totiž transcendenci sama sebe. Je to klíč odemykající dveře vedoucí k tichému poznání, k přímému vnímání esence vesmíru. Cílem je přivést člověka zpátky ke ztracené jednotě s nevýslovnou silou přítomnou všude ve vesmíru. Poodhrnuje oponu tajemství. Nabízí dobrodružství poznání.

Jádro toltéckého šamanismu se opírá o výklad dona Juana Matuse, indiána kmene Yaqui a interpretaci jeho výkladu Carlosem Castanedou, západním člověkem s akademickým vzděláním a původně zcela ponořeným do světa slov. Výsledkem této konstelace je nauka – klíč, který přesně padne do zámku západní kultury. Toltéci hovoří o osobní odpovědnosti každého z nás za svůj život v tomto tajuplném světě.

Není cílem této práce polemizovat o pravdivosti či nepravdivosti Castanedova díla. Předpoklad, ke kterému se spíše přikláním, tedy, že je jeho práce pravdivá a skutečně vystihuje charakter toltéckého šamanismu, potvrzuje mexický antropolog Victor Sanches, který tvrdí, že kulturní prvky, které Castaneda popsal ve svých knihách, našel u izolovaných populací indiánů žijících v horách Mexika, Wirrarikůⁱⁱⁱ, Nahuů, ale i Huičolů, Mazatéků a Aztéků^iv. Více se věrohodnosti Castanedova díla věnuji ve druhé kapitole závěru - Fenomén Castaneda.

Jde mi spíše o to, co toltécký systém nabízí, zdali obdobu jeho závěrů můžeme nalézt i u jiných kultur a jak by mohl přispět ke kvalitě života jednotlivce, ke kvalitě života lidstva na prahu 3. tisíciletí.

Systém, které předkládá Castaneda a další badatelé hlásící se k toltéckému odkazu, někteří na Castanedu navazující, někteří nezávisle na něm, lze celkem prostým způsobem ověřit a to doslova na vlastní kůži. Podívejme se na to takto: abychom mohli vypočítat matematickou rovnici, musíme podniknou několik podstatných kroků. Musíme se naučit mluvit, poté číst a psát, dále si osvojit základní pravidla matematiky, posléze pravidla potřebná k počítání příslušné rovnice a poté zmiňovanou rovnici vypočítat. Jiný postup, jak zjistit či ověřit výsledek, by byl nesmyslný nebo by nás činil závislým na cizí autoritě a jejím tvrzení, které bychom nemohli ani potvrdit, ani vyvrátit. Mohli bychom v ně pouze věřit, nebo nevěřit. Ještě před tím, než začnete Toltéctví věřit či nevěřit, si Vám dovoluji nabídnou nachlup stejný postup. Byl by hlupák, kdo by toltéckému čarodějství věřil…, nebo nevěřil, aniž by se odhodlal své stanovisko prověřit. Podle Toltéků vychází víra, nebo nevíra, z naší osobní historie, z našeho předsudku, založeného na zkušenosti. Věřit, nebo nevěřit, aniž bychom ověřovali, znamená podléhat diktátu našeho inventáře, je to past o to nebezpečnější pro ty, kteří se rozhodli poodhalit oponu tajemství a nahlédnout za závoj do té nesmírnosti. Udělat kotrmelec do abstraktna.

Naproti tomu posuzovat Toltéctví pouze rozumem je také krátkozraké a ukazuje to na fakt, že badatel nepochopil (rozumem ) podstatu stezky poznání. Podle Toltéků je rozum dobrý sluha, ale špatný pán. Rozum je dobrý nástroj, ale je to nástroj analyzující, selektivní, tudíž se zdaleka nehodí na všechno. Jak bychom mohli výkonným dalekohledem pozorovat celou noční oblohu? Jen velmi úzkou část reality dokážeme ovládnout rozumem a rozum je natolik žárlivý, že nedopustí, aby jeho pochybný nárok na celý náš svět byl zpochybňován. Udělá cokoliv pro to, aby jakoukoliv snahu o uchopení toltéckého poselství „přechytračil“ a zahnal do autu, popřípadě podal chatrné vysvětlení nevysvětlitelného. Toltéci svůj rozum používají velmi přesně, ale také na správném místě. Přesně ví, kdy se rozumu musí pustit, oprostit se od rozumování a prostě být svědkem. Zdokonalování a rozvíjení této dovednosti zasvěcují celý svůj život, ať již je jejich povolání či místo ve společnosti jakékoliv. Zkušenost mi ukázala, že i když se člověk nehlásí zrovna k Toltékům, uvedený vztah k rozumu může kvalitu jeho života nesmírně pozvednout. Člověk méně dlí ve svém rozumu, ve své hlavě, méně naslouchá svým vlastním výmyslům, předpokladům a předčasným závěrům a více je – tady a teď. Přibližuje se tak modu být od Ericha Fromma –je spokojený z toho, že je, a že je i všechno ostatní, jako protipól modu mít – kdy nachází radost ve vlastnění, respektive hromadění věcí, v tomto případě myšlenek, názorů a stanovisek^v. Svobody se dobereme pouze tehdy, když získáme přístup k moudrosti a zbavíme se svého připoutání k vědění^vi.

Cesta za poznáním je jako veliký drahokam. Na začátku je jen taková hrouda kamene, kterou nic netušící poutník nalezne v prachu u cesty. Usiluje o poznání, proto začne kámen trpělivě a pečlivě čistit, brousit a leštit, až má dokonalý a harmonický tvar, hraje všemi barvami a v jeho třpytu se leskne krása světa…a potom jej zahodí. Don Juan říká, že aby člověk mohl jít po cestě vědění, musí mít velikou představivost. Na cestě vědění není nic tak jasné, jak by si lidé přáli^vii. Přeji Vám příjemné a podnětné čtení.

i Citováno dle: Liberman Jacob, Dobrý zrak bez brýlí. 2. vyd. Bratislava : Eugenika, 2004, s. 196.