Popis světa

        Svět je tajemství. Tohle nač se díváš, není všechno, co svět je. Svět je mnohem, mnohem víc, vlastně je nekonečný (don Juan Matus, Cesta do Ixtlanuⁱ).

        Být přesvědčen, že svět je jen takový, jak si myslíš, je hloupost. Svět je tajemné místo, zejména za soumraku (don Juan Matus, Cesta do Ixtlanuⁱⁱ).

1. Popis světa

   1. Základní předpoklad – energetická esence vesmíru

Toltéci tvrdí, a je to základní předpoklad jejich systému poznání, že svět

je tvořen energií nebo přesně řečeno energetickými poli. Celý vesmír je shluk různých energetických políⁱⁱⁱ.

Nejdůležitějším úspěchem, jehož Toltéci dosáhli, byla schopnost vnímat energetickou esenci věcí. Tento vhled měl takovou závažnost, že se stal základní premisou čarodějství. Po celoživotní kázni a výcviku jsou čarodějové schopni vnímat esenci věcí, schopnost, kterou nazývají vidění (nebo také zření)^iv. Tato schopnost jim umožňuje vnímat veškerou podstatu/energii vesmíru přímo, tak jak proudí vesmírem. Schopnost vnímat energii tímto způsobem je považována za jeden z vrcholů šamanismu^v.

1. 2. Každodenní svět jak o něm hovoříme (sami pro sebe)

Svět, který vnímáme a označujeme za „realitu“, svět pevných předmětů

umístěných v třírozměrné soustavě, je podle nich výsledkem činnosti našeho rozumu, který prostřednictvím pozornosti vybírá pouze část nekonečna a pomocí vnitřního dialogu ji popisuje jako nám známý svět. Carlos Castaneda tento proces vysvětluje následovně:

„Svět každodenního života není pro čaroděje skutečný^* a neleží mimo nás, jak si často myslíme. Pro čaroděje je skutečnost, tedy nám známý svět, pouze popisem.

(…) to co v mysli pokládáme za bezprostřední svět, je pouze popis světa, který nám vtloukali do hlavy od okamžiku, kdy jsme se narodili (…) každý, kdo přijde s dítětem do styku, je učí, protože mu nepřetržitě popisuje svět až do té doby, kdy dítě samo vnímá svět tak, jak je mu popisován. Podle dona Juana si onen strašlivý moment vůbec nepamatujeme prostě proto, že nikdo z nás nemohl mít jiný referenční rámec, s nímž by mohl tento popis porovnávat. Ale dítě se nadále stává členem. Už zná tento popis světa a jakmile je schopno svoje vnímání patřičně interpretovat a výklad přizpůsobovat tomuto popisu, a tím popis potvrzovat, jeho členství se zřejmě stává plnoprávné^vi.“

Vesmír je energie různé kvality, která volně proudí. Svět který vnímáme je jakási tapeta, kterou na tuto nesmírnost navlékáme, jak onu zvolenou část nekonečna interpretujeme. Skutečnost našeho každodenního života se skládá z nekonečného toku interpretací toho, co vnímáme. Představa, že interpretace vnímání, které utvářejí svět, volně plynou, se shoduje s faktem, že plynou nepřetržitě a jsou velmi zřídka, pokud vůbec, brány v potaz. Skutečnost světa, tak, jak jej známe, je vlastně natolik samozřejmou, že jen těžko dokážeme brát vážně základní premisu čarodějství, totiž, že naše realita je pouze jedním z mnoha popisů^vii.

1. 3. Inventář

Toltéci hovoří o tom, že každý z nás má svůj inventář. To je soubor nástrojů, prostřednictvím kterých si nekonečno překládáme do nám známých vjemů, jak je interpretujeme. Inventář lze také označit za soubor filtrů a zrcadel, které chrání naše křehké bytí před smrtícím náporem nekonečna. Inventář je odrazem osobní historie člověka. Každý člověk má svůj jedinečný inventář a přece jsou všechny lidské inventáře podobné. Inventář obsahuje všechno, s čím se člověk v průběhu svého života setkal – co mu bylo popsáno, či co si sám interpretoval. Inventář je tvořen slovy, pojmy, prvky. Každý tento prvek má dvě části: část, která jej definuje a klíč k použití, tedy návod, jak daným prvkem interpretovat energetickou skutečnost a převést ji do smyslových vjemů.

Jelikož se na svět rodíme bez inventáře, který získáváme až v průběhu svého života, je logické, že můžeme kdykoliv kterýkoliv prvek našeho inventáře odebrat, změnit jeho definici nebo návod k použití. Další možností je, že vytvoříme prvek nový, který zatím v inventáři chybí nebo je přítomen pouze jako potenciál. Všechny uvedené možnosti čarodějové používají. Odebráním přebytečných, zbytečných a oslabujících prvků svůj inventář čistí, předefinováním některých prvků jej tříbí a přidáváním nových jej rozšiřují. Jak jsou ve svém konání úspěšní závisí pouze na hladině jejich energie, kterou nazývají osobní síla.

Považuji za nutné ještě jednou zdůraznit skutečnost, že prvky inventáře mají vliv nejenom na to, co si o našich vjemech myslíme, ale především na to, co vůbec vnímáme. Tok okolní energie je popisem přeměňován do senzorických dat a ty jsou posléze interpretovány jako svět kolem nás^viii. Neexistuje žádný svět sám o sobě, existuje pouze energie a interpretace této energie a tato interpretace hovoří pouze sama o sobě. Podle dona Juana se svět musí přizpůsobovat svému popisu, to znamená, že popis zrcadlí sám sebe^ix.

1. Co je mimo jiné součástí běžného lidského inventáře

Součástí inventáře je vše, co si osvojujeme v průběhu našeho života. Jak už jsme si uvedli, je to samotná „realita“ neboli konsensuální skutečnost, kterou sdílíme společně, ale přesto se u každého individua liší v podrobnostech. Tyto odlišnosti jsou dány naším osobním příběhem. Součástí inventáře je vnímání třírozměrného prostoru či předmětů v něm umístěných. Je to také vnímání barev a tvarů. Jsou to lidské vlastnosti. Lidské vlastnosti jsou hluboce zakořeněné zvyky a stereotypy v chování. Tím, že nějak jednáme, vytváříme jistou pravděpodobnost, že tak budeme jednat i v budoucnu. Opakováním se tato pravděpodobnost posiluje, až pro nás zdánlivě neexistuje jiná alternativa. Toto hovění svým slabostem poté omlouváme slovy: „já jsem již prostě takový,“ nebo „starého psa novým kouskům nenaučíš“ či „zvyk je železná košile.“ Lidé běžně volí danou alternativu pouze pro to, že je jim známá, i když ve svém důsledku zničující. Volí ji proto, že je to součást jejich inventáře. Součástí inventáře je také vnímání dobrého a zlého. Vnímání toho, co se nám líbí a nelíbí. Co nás rozčiluje, deptá, dráždí, nudí. Jaké máme očekávání, zvyky a zlozvyky. Jací jsme a jací chceme být. Jací se nám jeví lidé kolem nás. Jaká je naše životospráva, co jíme a jak žijeme. Jaký je náš postoj k sobě samému a k okolí. Jak se vztahujeme k životním událostem, tedy z pohledu „optimismu“, „pesimismu“ či „realismu“. Obyčejní lidé běžně berou životní události buď jako požehnání, nebo prokletí. Pěkné počasí může být požehnání, ale přílišné vedro je zase prokletí. Na tomto prostém příkladu je zřejmé, jak jsou některé prvky inventáře nesmyslné a oslabující. Zdůrazňovat náš postoj ke skutečnostem, které zcela evidentně nemůžeme ovlivnit je vskutku malicherné a ješitné. Součástí inventáře je i to, jaká máme životní kréda („já vždycky říkám, že…“). Vidíme zamračeného člověka a náš vnitřní dialog nám říká: „asi se mu stalo to a to“ nebo „on byl vždycky takový.“ Uvědomme si, že to, co si myslíme o svém okolí, o ostatních lidech, o celém světě, vypovídá málo o okolí, spíš o nás samotných, o našem inventáři. Psychologie tento proces nazývá projekcí. Což je jeden ze způsobů, jak pomocí své osobní historie interpretujeme skutečnost. Všechny naše strachy a lásky jsou prostým výsledkem toho, co jsme ve svém životě potkali a jakým způsobem jsme to zapracovali do svého inventáře. Celá naše představa o světě je vlastně jeden velký předsudek (od slova soudit). Vzhledem k tomu, že jsme těchto předsudků plni až po okraj, nezbývá v nás již žádné další místo pro to nejdůležitější a tím je svoboda. Skutečnost je bohužel taková, že se prvků svého inventáře vzdáváme jen velmi neradi a většinou tak činíme pouze pod tlakem vnějších okolností, které nás nutí přehodnotit své postoje. Tyto okolnosti však musí být často drastické, aby nás k takovému přehodnocení dohnaly. Může to být nemoc, válka nebo vědomí blízkosti smrti.

Máme ze to, že inventář našeho já je já samotné a náš majetnický a žárlivý vztah sama k sobě nám nedovolí vzdát se prvků, které jsou mnohdy sebedestruktivní nebo přinejmenším značně omezující. Neuvědomujeme si, že inventář je pouze jednou částí našeho bytí a je to bohužel ta část upovídaná a despotická. Jsme zcela ponořeni do svého já, já, já, mně, mně, mně (já mám rad/já nemám rád X mají mně rádi/nemají mně rádi), že nejsme schopni vidět svět kolem nás takový, jaký doopravdy je, tedy nekonečným a bezedným tajemstvím. To je také důvod, proč Toltéci svůj inventář čistí, tříbí a rozšiřují, aby jej nakonec mohli zahodit a získat tak svobodu.

A co je součástí vašeho inventáře?

1. 4. „Realita“ jako kulturní dědictví

Hybnou sílu dává inventáři vnitřní dialog. Je to rozhovor, který si

neustále vedeme sami se sebou a který je nejbezprostřednějším vyjádřením popisu, který každý z nás přijal^x. Vnitřní dialog má mnoho podob. Lidé si mohou pro sebe zpívat, diskutovat, obhajovat, vzpomínat, stěžovat si nebo prostě jenom brumlat, výsledek je vždycky stejný a tím je popis světa.

Učení popisu můžeme analogicky srovnávat s učením se řeči (z určitého úhlu pohledu se jedná o totéž). Lidské bytosti jsou fascinovány slovem a jeho užíváním. Už od narození, kdy se děti začínají učit popisu, dokáží celé hodiny jen tak opakovat jedno slovo či si žvatlat sami pro sebe nějaký nesmysl^*. Toto žvatlání nám bohužel zůstává po celý život. Když dítě neumí řeč, nemůže si pochopitelně svět interpretovat. Je velmi pravděpodobné, že novorozenci vnímají vesmír tak jak je, tedy bez jakékoliv podmíněnosti. Postupně se učí vyčleňovat z toku zvuků hlásky, slova a věty, stejně tak, jak se učí vyčleňovat jednotlivé prvky inventáře: barvy, tvary, emoce a jiné kvality „reality“. Řeč i inventář se rychle učíme používat a náš svět dostává jasné kontury. Doba, která je potřebná k celkovému osvojení jazyka se však pochopitelně počítá na roky, stejně tak, jako trvá několik let, než se naučíme popisu a staneme se členy, účastníky a zároveň konstruktéry „reality“.

Jak se jednou popisu naučíme, již to nedokážeme vzít zpět. Již nedokážeme nerozumět. Musíme popisovat, stejně tak, jak už nadosmrti musíme rozumět svému rodnému jazyku. Popis světa, tedy to, co svět je a jaké jsou jeho zákony a pravidla, je stejně jako náš rodný jazyk součástí našeho kulturního dědictví.

1. 5. Jiné realitě se lze naučit jako jinému jazyku

Svět jak jej známe vytváříme popisem, tedy interpretací nebo také podmiňováním energie volně plynoucí vesmírem. Prostřednictvím naší pozornosti vybíráme úzkou část nekonečna a vnitřním dialogem uvádíme do chodu jednotlivé prvky inventáře. Část „všeho“ (rozuměj vesmíru, nekonečna, ducha, nagualu) je popisována jako něco, co známe (např. oheň, strom, tma apod.) a ostatní vjemy přicházející z vesmíru jsou prostě ignorovány. Nevejdou se do popisu. „Realita“ je však pouze jedna z možností, jak vnímat nekonečno. Toltéci usilují o svobodu vnímání, tedy o oproštění svého vnímání od jakékoliv podmíněnosti inventářem. Chtějí se zbavit omezujícího popisu. Usilují o to, aby byly svědky esence vesmíru. Aby toho docílili dělají jeden zdánlivě paradoxní krok: učí se dalšímu popisu. V šamanské linii dona Juana Matuse se tento druhý popis nazývá „popis čarodějů“. Jedná se o jisté dědictví druhého cyklu, kdy se čarodějové naučili z nekonečna vybírat a interpretovat nám nepředstavitelné aspekty a ty se staly součástí jejich běžné reality. Jejich inventáře byly nesmírné, ke svobodě je však nedovedly. Tito čarodějové pouze uvázli v dalším popisu stejně tak, jako my jsme ztraceni v tom svém. Novodobí Toltéci tvrdí, že nejde o to, naučit se novému popisu, ale získat svobodu a dokázat své vnímání udržet zcela bez popisu. Cesta k tomuto by se měla otevírat ve skulince mezi dvěma popisy. Don Juan říká, že zření esence vesmíru nastává tehdy, když se člověk protáhne mezi světy. Mezi světem obyčejných lidí a světem čarodějů^xi. Castaneda o svém učednictví popisu čarodějů uvádí:

„Úhrnem můžu říci, že když jsem začal s tímto učednictvím, skutečnost byla jiná. Tím chci říci, že existoval čarodějský popis světa, který jsem ovšem neznal.

Don Juan jako čaroděj a učitel mě tomuto popisu učil. Deset let, které jsem strávil v učení, tedy spočívalo v tom, že odvíjením popisu nové skutečnosti tuto realitu ustavoval, a jak jsem s učením pokračoval, stále přidával další a komplexnější části této reality.

Ukončení učení znamenalo, že jsem se naučil tomuto novému popisu světa způsobem přesvědčivým a autentickým, a že jsem tedy začal být schopen vyvozovat nové vnímání světa, které odpovídalo novému popisu. Jinými slovy jsem získal členství^xii.“

Don Juan toto ustavení nového popisu komentuje slovy:

„Svět se včera stal takový, jak jej popisují čarodějové. V tom světě kojoti mluví a jeleni také, jak už jsem ti říkal, i chřestýši a stromy a všechny ostatní bytosti^xiii. (…) Včera jsi byl přesvědčen, že ten kojot na tebe mluví. Věřit tomu však znamená uvíznout v říši čarodějů. A podle stejné míry nevěřit, že kojoti mluví, zas znamená uvíznout v říši obyčejných lidí^xiv.“

1. 6. Příběhy síly

K ustavení nového popisu používají Toltéci mimo řady jiných metod metodu vyprávění, kterou nazývají „příběhy síly“. Jsou to příběhy o neobyčejných, nemožných a fantastických činech, skutečnostech či světech, jichž byly svědky na své pouti za svobodou. Tyto příběhy rozšiřují náš inventář a připravují nás na okamžik, kdy nashromáždíme dostatek osobní síly a proměníme příběhy síly ve skutky síly. Abychom mohli ustavit nový popis, musíme prostě připustit, že možnosti obsaženy v tomto novém popisu jsou možné, i když pro nás naprosto nepřijatelné a vlastně ani nepředstavitelné. Nejde o to novému popisu věřit, nebo nevěřit. Toltéčtí bojovníci si nemohou dovolit něčemu věřit, nebo nevěřit. Prostě jednají. Připustí možnost existence jiných realit, aniž by této možnosti věřili. Věřit něčemu je pouze součástí inventáře běžných lidí.

1. 7. Zastavit svět (chci vystoupit)

Realita je udržována naším neustálým vnitřním dialogem. Již Vás

napadlo, co se stane, když tento dialog umlkne? Když se tento dialog zastaví? Když se zastaví vnitřní dialog, zastaví se celý svět.

Dle dona Juana je klíčovým momentem v čarodějství vnitřní rozhovor. Tohle je klíč ke všemu. Když se ho bojovník naučí zastavit, je pro něj možné všechno, i ty nejabsurdnější představy se stávají dosažitelné^xv. Jedno z umění bojovníka je nechat svět, aby se z určitého důvodu zhroutil, a pak ho zase obnoví, aby žil dál^xvi. Výraz „zastavit svět“ vhodně vystihuje určité stavy uvědomování, při nichž se mění realita každodenního života, protože interpretační tok, jenž obvykle běží nepřetržitě, je zastaven^xvii.

Od chvíle, kdy se narodíme, nám pořád někdo říká, že svět je takový a takový a tak a tak, a proto přirozeně nemáme jinou možnost, než vidět svět tak, jak nám říkají^xviii. Když se zastaví vnitřní dialog, tuto možnost dostáváme.

Učitel musí být velmi vynalézavý, aby situaci vhodnou k zastavení světa učedníkovy přichystal. V dokonalém stavu pro zastavení světa se prý spojuje strach, bázeň, moc, síla i smrt^xix. K zastavení světa se lze však dopracovat i postupně, pomocí přísné disciplíny.

1. 8. Vnitřní mlčení a bod zlomu

Vnitřní mlčení je základ, z něhož v čarodějnictví vyrůstá všechno ostatní. Jako vnitřní mlčení označoval don Juan zvláštní stav bytí, ve kterém se zastavuje myšlení. Zdůrazňoval, že vnitřní mlčení vyžaduje zastavení vnitřního dialogu a představuje tudíž stav hlubokého ticha^xx.

            Stav vnitřního ticha je možné vybudovat postupně, nashromáždit jej. Při každém cvičení vnitřního mlčení musí bojovník přidat jednu či dvě vteřiny ke společnému základu. Různí lidé mají různý práh dosažení vnitřního mlčení. Tento práh je také nazýván bodem zlomu^xxi. Někteří talentovanější jedinci prý potřebují k dosažení vytouženého stavu jen několik minut ticha. Jiným, méně nadaným, může dosažení tohoto cíle trvat i víc než hodinu. Onen kýžený stav čarodějové nazývali zastavením světa. Pokud nastane, vše kolem nás přestává být tím, čím bylo dosud^xxii. Tapeta světa se nezadržitelně hroutí.

          Zastavením světa se čarodějové vracejí k přirozené podstatě člověka. Toltéci tento stav nazývají také naprostou svobodou. Vnitřní ticho představuje cestu vedoucí k osvobození od posuzování. K osvobození od stavu, kdy jsou podněty přicházející z vesmíru vyhodnocovány a posuzovány smysly. Podstata světa už není více určována vědomím využívajícím při své interpretaci opakujících se zkušeností^xxiii. Toltékové zažívají vědomí celku.

2. Skutečnost (popis skutečnosti) ^{-fenomenologická závorka}

Možností zjištění pravdy vůbec, ať již prostřednictvím vnímání, myšlení nebo vědeckého zkoumání, se v evropské filozofické tradici zbývá gnoseologický skepticismus. Hlavním představitelem této teorie poznání byl německý filozof matematik Edmund Husserl (1859-1938). Jeho učení, fenomenologie, se zabývá otázkou do jaké míry člověk může poznat, respektive poznává skutečný svět^xxiv. V tomto rámečku čerpám především z pozoruhodné analýzy německého badatele Norberta Classena uvedené v knize Vědění Toltéků.

Fenomenologie znamená nauku o jevech, o jevícím se, tj. zabývá se vším, s čím se my, poznávající, setkáváme jako s předmětem poznání.

Husserl tvrdí, že naše vědomí se vždy zaměřuje na domnělý obsah, který je původcem smyslu, což nazývá intencionalitou (z latinského intendere – něco zamýšlet). Naše vnímání, vzpomínky či představy se vždy zaměřují na domnělý obsah. Každé vědomí něčeho je tedy nerozlučně spjato s intencionalitou, jíž vnímanému, vzpomínanému atd. propůjčuje obsah^xxv. U představy jablka působí intencionalita například tak, že si vybavíme povrch plodu, jeho barvu, v ústech se nám začnou produkovat sliny a také si můžeme asociovat nějaký příběh spojený s jablky, co se z jablek vyrábí a jaké jsou nám známé recepty (třeba štrúdl). Classen uvádí, že se nám možná i odhalí symbolická rovina až k jablku poznání v legendárním ráji. Intencionalita nám odhalí mnohovrstevný význam jablka: co s ním můžeme dělat, že roste na stromech atd. Intencionalita tedy spojuje celé naše vědomí o jablku. Jinými slovy, musíme se předem naučit, co jablko je, jinak je jako takové nemůžeme vnímat či poznat. Intencionalita se ve zlomcích vteřin odehrává v našem vědomí – a pouze tam. Všechna potřebná smyslová data, ať již zraková, hmatová, čichová nebo chuťová, se ve vědomí shromažďují a skládají a intencionalita jim přiděluje konkrétní význam^xxvi.

Husserl vyvinul vlastní metodiku, která bere v úvahu skutečnost, že poznání je vždy konstituováno ve vědomí. Fenomenologie se zdržuje soudu o světě samostatně existujících objektů, který je pokládán za „skutečný“, nepopírá jej, pouze dává představu skutečnosti do závorky. Tomuto zdržení se soudu Husserl říká epoché (z řeckého „epoché“ – držení, zadržení). Vyřazení všech předsudků o světě věcí mimo vědomí, jež vede k epoché, nazývá fenomenologickou redukcí.

Redukce je chápána jako krok zpět a umožňuje zkoumat „podstatu“ daného poznatku nezaujatě. Pro fenomenologicky redukované pozorování předmětů poznání používá Husserl termín „zření podstat“. Norbert Classen říká, že fenomenologickou redukcí se vracíme do před-rozumové oblasti čistého zření, kterou jsme snad všichni poznali v dětství.

Castaneda označuje fenomenologii za vhodný teoreticko-metodologický rámec, ale poznamenává, že Husserl nikdy nepřekročil teoretický rámec, a proto se nezabýval každodenním životem člověka^xxvii, tak jako to dělají Toltéci. Přesto princip intencionality nápadně připomíná způsob, jakým Toltékové hovoří o popisování světa, které dává do pohybu prvky inventáře a umožňuje nám vnímat svět se všemi souvislostmi. Stav epoché, neboli zadržení, zase připomíná stav zastavení světa, který umožňuje vidění esence vesmíru nebo také dle Husserla „zření podstat“.

Všechny zájemce o toto téma odkazuji na knihu Norberta Classena: Vědění Toltéků, ze které jsem čerpal, a kde je fenomenologii a nagualismu věnováno podstatně více prostoru.

1. 9. Světelné bytosti

Čarodějové tvrdí, že pochopitelně i to, jak vnímáme sami sebe, je

podmíněno popisem. Jsme to, co si o sobě říkáme, že jsme. Co jsme však bez popisu?

Don Juan říká, že jsme světelné bytosti. Jsme ten, kdo vnímá. Jsme vědomí, uvědomování si, nejsme předměty, nemáme žádnou pevnost, nejsme pevnou látkou. Jsme bez hranic. Svět, kde jsou předměty a pevné látky, to je jen způsob, jak si umožnit a usnadnit průchod na zemi. To je pouze popis, který byl stvořen proto, aby nám pomáhal. A my zapomínáme či spíše náš rozum zapomíná, že popis je jenom popisem, a tak zaplétáme svou vlastní celistvost v bludném kruhu, z něhož se sotva kdy během života dokážeme vynořit^xxviii.

1. 10. Dva kruhy síly

Čarodějové používají metaforu o dvou kruzích síly, což je pochopitelně

pouze způsob, jak hovořit o věcech, které přesahují svět slov.

Praví, že jsme světelné bytosti, které se narodí se dvěma kruhy síly, ale používáme jen jeden. Používáme ho na to, abychom vytvářeli svět. Kruh, který se zachytí záhy po našem narození, je rozum. Jeho společníkem je mluvení. A ty pak mezi sebou snují a udržují svět. Takže v podstatě svět, jejž chce rozum udržovat, je svět vytvářený popisem a jeho dogmatickými a nezrušitelnými pravidly, která se rozum naučí přijímat a hájit.

Světelné bytosti mají ještě další kruh síly, který se běžně nepoužívá, a to je jejich tajemství. Vůli. Trik čarodějů je stejný, jako trik průměrného člověka. Oba mají popis: jeden ho udržuje rozumem, totiž průměrný člověk, zatímco druhý, tedy čaroděj, ho udržuje svou vůlí. Oba popisy mají svá pravidla a tato pravidla lze vnímat. Nicméně výhodou čarodějů je fakt, že vůle pohlcuje více než rozum^xxix.