Představa Bojovníka

            Všechno co děláme, všechno co jsme, spočívá na naší osobní síle. Jestliže jí máme dost, pak postačí, když nám řeknou jedno slovo a změní se celý běh našeho života. Ale pokud nemáme dost osobní síly, můžou se nám odhalovat nejúžasnější moudrosti a tato zjevení v nás nevyvolají sebemenší proměnu (don Juan Matus, Příběhy sílyⁱ).

        Tohle je tvůj svět, (…). Jsi člověkem tohoto světa. A tam, v tomhle světě, je tvoje loviště. Dělání našeho světa nelze nikterak uniknout, takže bojovník udělá to, že promění tenhle svět ve svoje loviště. A jako lovec bojovník ví, že svět je tu proto, aby byl užíván. Takže ho využívá do posledního kousíčku (don Juan Matus, Cesta do Ixtlanuⁱⁱ).

1. Představa bojovníka

   1. Bojovník na stezce poznání

Toltéci říkají, že na stezce poznání může člověk přežít jenom jako

bojovníkⁱⁱⁱ. Počátek představy bojovníka lze pravděpodobně odvodit od původní toltécké kultury, o které je známo, že byla, stejně jako jiné kultury mezoameriky, zcela založena na válce, válečnickém umění a rozhodující úlohu v řízení státu hráli právě bojovníci. Ken Eagle Feather navrhuje místo výrazu bojovník používat: „ranger“, což podle něj celkové znění demilitarizuje^iv.

Novodobí Toltéci však vnímají bojovníka jinak než člověka bojujícího proti ostatním lidem. Aby se člověk stal bojovníkem, musí zcela zásadně přeorganizovat svůj dosavadní život. Bojovník je bojovníkem proto, že je v neustálém boji. Je to však boj s vlastními slabostmi a omezeními, se silami, které brání růstu jeho vědění a síly. Boj s osudem obyčejného a normálního člověka, zcela determinovaného svým osobním příběhem a předsudky svého inventáře. Je to boj za harmonii a mír^v. Boj s  netečností, s leností. Je to boj za dosažení vlastní celistvosti. Boj za osvobození svého vnímání od interpretací podmíněných individuální historií. Boj za zastavení světa. Bojovník bojuje proto, aby nashromáždil osobní sílu. Aby dosáhl tichého poznání, aby byl svědkem esence vesmíru.

Bojovník - učedník potřebuje mírnost a sílu. Proto ho také učitel uvádí do způsobů a života bojovníka. To je pouto, které drží pohromadě všechno, co je ve světě čarodějů. Učitel ho musí kout a rozvíjet kousek po kousku. Bez bojovníkovy houževnatosti a vytrvalosti nelze vydržet cestu poznání^vi. Don Juan říká:

„Všichni si musíme projít takovým šaškováním (…), ale překonat se to dá

jedině tak, že budeš vytrvale jednat jako bojovník. To ostatní přijde samo.

(To ostatní) je poznání a síla. Ti kdo poznali, mají obojí. A přece by ti nikdo z nich nedokázal říci, jak toho dosáhl. Řekl by jen to, že stále jednal jako bojovník a najednou se všechno změnilo^vii.“

Bojovník začíná s jistotou, že jeho duch není v rovnováze, a žije tak, aby plně ovládl sebe i svoje vědomí, ale nespěchá a nic si nevynucuje. Dělá do posledka všechno, co dokáže, aby nabyl tuto rovnováhu^viii.

Mít mysl v pohodě je přímo bojovníkova povinnost. Bojovník nevítězí tím, že tluče hlavou do zdí, ale tím, že zdi zdolává. Bojovník zdi nebourá, ale přeskakuje^ix. Pohoda je takový stav, který si bojovník musí pěstovat. Stav, s nímž se musí dobře obeznámit, aby jej mohl vyhledávat. Pohoda je něco, o co je třeba záměrně usilovat. A jediné, oč většinou lidé usilují, je dezorientace, nepohoda a zmatek^x.

Základní rozdíl mezi obyčejným člověkem a bojovníkem je v tom, že bojovník všechno přijímá jako výzvu, zatímco obyčejný člověk to bere buď jako požehnání, nebo jako kletbu^xi. Bojovník nemůže reptat nebo něčeho litovat. Jeho život je nekonečnou výzvou a výzvy nelze dělit na dobré a špatné. Výzvy jsou prostě výzvy^xii. Stát se bezchybným bojovníkem, to je výzva všech výzev.

Dobrou schopností bojovníka je nic nechtít^xiii. Protože pak je i málo nesmírným darem. Proto v sobě bojovník pěstuje pocit, že má vše, co potřebuje na tak výstřední pouť, jakou je život. Pro bojovníka je důležité, že je naživu. Život sám o sobě stačí, sám sebe vysvětluje a je úplný. Bez domýšlivosti lze prohlásit, že být naživu je zkušenost všech zkušeností^xiv.

Bojovník nikdy nepřestává být bdělý^xv. Lidé si věci uvědomují teprve tehdy, když si myslí, že si je mají uvědomovat, ale stav bojovníka znamená, že si uvědomuje všechno a pořád^xvi. Bojovník má v sobě něco, co si vždycky uvědomuje každou změnu. Pěstovat a udržovat tohle uvědomování je přesně to, co je jeho cílem. Bojovník to pročišťuje, leští a udržuje v chodu^xvii. Být bojovníkem znamená být pokorný a bdělý^xviii.

Bojovník musí být klidný a usebraný a nikdy nesmí pustit to, co už jednou získal^xix. Bojovník je vždycky připravený. Je lehký a pohyblivý.

        Bojovník je zcela oddán cestě za poznáním. Při své pouti bojovník vychází z pravidla, že svět, který nás obklopuje, je bezedným tajemstvím a on se musí toto tajemství pokusit rozluštit, aniž by mohl doufat, že se mu to kdy zcela podaří. On sám, jako součást světa, je bezedným tajemstvím a vyrovná se tak všemu ostatnímu. To je bojovníkova pokora.

Toto pravidlo pro bojovníka vlastně není pravidlo, jako spíše nálada, rozpoložení. K tomu, aby si dokázal toto rozpoložení navodit a udržet, potřebuje osobní sílu.

1. 2. Osobní síla

Poznání energetické skutečnosti vesmíru poskytlo Toltékům zcela osobitý přístup k sobě samému. Říkají, že jedinec je jen soubor své osobní síly. Vše, co člověk dělá, nebo nedělá, co se mu přihodí, nebo nepřihodí, co vnímá, nebo nevnímá, závisí na jeho osobní síle.

„Všechno, co člověk dělá, závisí na jeho osobní síle. Proto pro toho, kdo žádnou sílu nemá, jsou skutky člověka, který má sílu, zcela neuvěřitelné. I na to, aby člověk vůbec začal chápat, co síla je, je třeba mít sílu. (….) Ale já vím, že tomu nerozumíš, ne proto, že bys nechtěl, ale proto, že máš velmi málo osobní síly^xx.

A přece, kdybys měl dost síly, stačila by ti jen moje slova jako prostředek, aby ses dovršil ve své celistvosti a dostal její podstatnou část mimo meze, v nichž je teď obsažena^xxi.“

        Čaroděj Emilito tvrdí, že čím větší je energetický potenciál člověka, tím jeho schopnost vnímat neobyčejné věci vzrůstá^xxii.

        Osobní síla je energie, kterou člověk disponuje. Čarodějka Clara Grauová říká, že síla je, když se energie hromadí^xxiii. Osobní síla je jako pocit. Je to něco, jako když je člověk šťastný. Lze ji označit také jako rozpoložení. Osobní síla je něco, co člověk získává bez ohledu na svůj původ. Bojovníkem je ten, kdo loví sílu^xxiv. Osobní síla je něco, co člověk získá celoživotním zápasem^xxv.

Pokud přijmeme metaforu, že náš tonal, tedy naše já, je skladiště naplněné inventářem, tak osobní síla je volné místo v tomto skladišti. Většina lidí svůj tonal pečlivě plní po celé dospívání, aniž by se namáhali jeho čištěním. Po devatenáctém roce jej mají nacpaný k prasknutí čímž se dostávají do stavu, který naše kultura definuje jako „dospělost“. V archaických společnostech je tento věk dobou zasvěcovacích rituálů přechodu. Bojovník však svůj sklad systematicky vyprazdňuje a čistí, až je takřka prázdný. Prázdné skladiště tonalu poskytuje pohyblivost a mrštnost ve vztahu se světem i k sobě samému.

Toltéci říkají, že se na svět rodíme s určitou energií, tou energií se učíme udržovat náš svět, pomocí té energie budujeme svůj tonal. Necháváme ji ve svých vzpomínkách, ať již bolestných či šťastných (V jaké vzpomínce jste nechali svůj dětský smích? A v jaké svou důvěru v lidi? A v jaké svou bezstarostnost?). Udržujeme pomocí ní své zvyky, své rutiny, utrácíme ji za podmiňování energie plynoucí vesmírem. Plýtváme s ní na obhajování svých činů, na vztekání se, rozmrzelost, uraženost, domýšlivost, povznesenost… Až nám nezbude takřka žádná volná. Naše skladiště je plné a i kdybychom věděli, kde máme co uložené, stejně bychom se k tomu nedostali, dřív by na nás něco spadlo z přeplněných regálů. To je stav charakteristický pro normálního dospělého člověka.

„Každý má dost osobní síly, aby něco uskutečnil. Trik bojovníka spočívá v tom, že svou osobní sílu přesune z oblasti svých slabostí do oblasti svého bojovnického úsilí^xxvi.

Celý trik je v tom, na co položíme důraz. Můžeme ze sebe udělat chudáky, nebo nabrat sílu. Množství práce na dosažení obého je stejné^xxvii.“

Ať chceme dělat cokoliv, skoncovat s kouřením, běžet maratón, otevřít se nové zkušenosti nebo zahlédnout svou vlastní celistvost, potřebujeme volnou energii.

Hladina energie každé bytosti je podle Victora Sanchese závislá na třech faktorech:

1. • na množství energie s níž byla počata

   • na tom, jak tuto energii posílila či oslabila během svého dosavadního života

   • na tom, jakým způsobem ji užívá ve svém současném životě^xxviii.

Na první bod nemáme vliv. Na prostřední bod člověk oddaný poznání

uplatňuje metodu rekapitulace^*. Nejdůležitější je poslední bod a z toho bojovník vychází.

Bojovník ví, že každý jeho čin energii posiluje, nebo oslabuje, a proto si dává veliký pozor na povahu svého chování^xxix či postoje ke svému chování. Bezchybným jednáním poté označuje takové jednání, které je nejvýhodnější, z hlediska správného využívání energie. Rozhodně to však neznamená stáhnout se někam do ústraní. Bojovníci usilují o zakalení a upevnění svého ducha a dosáhnou toho je pro ně snadnější v podmínkách nejvyššího napětí^xxx.

1. 3. Bezchybnost bojovníka

Bezchybnost pro bojovníka znamená dělat to, co zrovna dělá, jak nejlépe

může, ať u se zabývá čímkoliv^xxxi. Bojovník nemůže být bezradný. Ani ohromený ani vyděšený. Bojovník má čas pouze na svou bezchybnost, všechno ostatní mu bere sílu, zatímco bezchybnost mu ji doplňuje^xxxii. Don Juan o bezchybnosti říká:

„Klíčem ke všemu, co souvisí s bezchybností, je smysl pro to, zda máme, nebo nemáme čas. Zásadním pravidlem je, že když máš pocit, že jsi nesmrtelná bytost, která má všechen čas světa, a jednáš podle toho, tak nejsi bezchybný. V takovou chvíli by ses měl obrátit a rozhlédnout se. Potom si uvědomíš, že ten pocit dostatku času je blbost. Na Zemi nikdo nepřežije!“^xxxiii

Bezchybnost tedy není nic jiného než správné využívání energie^xxxiv. Z tohoto hlediska existuje další definice toltéckého nagualismu. Toltéci říkají, že to není tak, že by se bojovník postupně učil umění šamanismu. Spíše se během času naučí neplýtvat energií. Tato úspora energie mu umožní zacházet s energetickými poli, která jsou pro něj normálně nedosažitelná. Šamanství je tedy stav vědomí, schopnost používat energetická pole, která se při vnímání každodenního světa, jak jej známe, nepoužívají^xxxv.

1. 4. Krychlový centimetr šance

Součástí stezky bojovníka je i představa krychlového centimetru šance.

Toltéci říkají, že všichni, ať jsme bojovníci, nebo ne, máme krychlový centimetr šance, která se nám občas objeví před očima. Obyčejný člověk a bojovník se liší pouze tím, že bojovník o tom ví, a proto také je jedním z jeho úkolů stálá bdělost a vědomé čekání, takže když se ten krychlový centimetr na okamžik vynoří, má onu potřebnou rychlost a zdatnost, aby jej zachytil.

        „Šance, štěstí, osobní síla nebo jak tomu chceš říkat, je zvláštní stav věcí. Je jako malinká hůlka, která se před námi vynořuje a vyzývá nás, abychom ji lapili. Obvykle máme příliš mnoho práce, jsme příliš zaneprázdnění anebo příliš líní a hloupí, abychom si uvědomili, že tohle je ten náš kubický centimetr štěstí. Bojovník je však vždycky bdělý a v pohotovosti a má potřebnou pružnost i důvtip, aby se jej chopil^xxxvi.“

        Umění bojovníka je být neustále fluidem, aby se jí dokázal chopit^xxxvii.

1. 5. Sebedůvěra a pokora bojovníka

Sebedůvěra bojovníka není sebedůvěrou průměrného člověka. Průměrný člověk vyhledává jistotu v očích přihlížejících. Tomu pak říká sebedůvěra. Bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pak pokora. Průměrný člověk je připoután ke svým bližním, zatímco bojovník je připoután jen k sobě samému a k nekonečnu^xxxviii.

Bojovník přijímá svůj úděl, ať je to cokoli, a přijímá ho s největší možnou pokorou. S pokorou přijímá to, co sám je. Nebere to jako důvod k litování, nýbrž jako živou výzvu. Pokora bojovníka není pokorou žebrákovou. Bojovník před nikým nesklání hlavu, ale současně nikomu nedovolí, aby ji skláněl před ním^xxxix.

1. Konformita člověka a ovládaná pošetilost bojovníka

David Riesman říká, že podstatou fungování jakékoliv společnosti, je určitý způsob konformity. V každé společnosti je mechanismus, který zajišťuje jistou míru konformity u jedinců, ze kterých se skládá. Je vštípen dětem a v dospělosti poté upevněn.

Riesman rozlišil tři základní typy konformity - je to tradiční řízení jednotlivců, niterní řízení jednotlivců a vnějškové řízení jednotlivců^xl.

Tradiční řízení společnosti

V tradičně řízené společnosti se podle Riesmana jedinec učí chápat a hodnotit normy, které přetrvaly staletí a v průběhu generací doznávají jen nepatrných změn. Důležité životní vztahy se řídí pečlivou a přísnou etiketou. Kultura zabezpečuje rituál, obyčeje a náboženství, jimž je každý podroben a jež mu poskytují orientaci.

Tradičně řízený člověk sám sebe těžko pojímá jako individualitu. Ani by jej nenapadlo ovlivňovat svůj osud. Nemá dostatečný odstup sám od sebe. Okolí od jedince čeká, že se bude chovat schváleným způsobem. Podnětem jednání bývá strach ze zahanbení^xli.

Niterní řízení společnosti

Společnost s niterním řízením zajišťujícím konformitu je dynamická,

charakteristická nepřetržitou expanzí. Potřebuje jedince s větší iniciativou při střetávání s nebývalými problémy. V této společnosti je zdroj jedincova řízení „niterný“ v tom smyslu, že mu je vštípen v ranném věku staršími a zaměřen k zevšeobecnělým, přesto však neúhybně stanoveným, cílům. Riesman v této souvislosti užívá termín „psychologický gyroskop“. Toto zařízení, jakmile je jednou rodiče a jiné autority instalují, udržuje niterně řízeného člověka „ve směru“. Niterně řízený člověk získává schopnost zachovávat jemně vyváženou rovnováhu mezi požadavky, jež na něj klade jeho životní cíl, a šikanováním vnějšího světa, jemuž je vystaven^xlii. Lidé niterně řízeného charakteru mají pocit, že mají svůj život ve svých rukou. Přesto však jde pouze o zniternění tradičních norem do osobnosti jedince. Prochází životem méně nezávislý, než se navenek jeví, poslušný svého vnitřního řízení. Odchylka od směru vede k pocitu viny^xliii.

Vnějškové řízení společnosti

Pro společnost v této fázi je charakteristická rychlá akumulace kapitálu. Vztah k vnějšímu světu a k sobě samému je rostoucí měrou prostředkován proudem hromadných sdělení. Pro vnějškově řízené lidi je společné to, že zdrojem řízení pro jednotlivce jsou jeho vrstevníci – buď ti, které zná nebo ti, jež poznává nepřímo, prostřednictvím přátel či hromadných sdělovacích prostředků. Cíle o něž vnějškově řízený člověk usiluje, se mění v závislosti na tomto činiteli: beze změny zůstává po celý život jen usilování samo a pozorné sledování signálů přicházejících zvnějšku od druhých lidí. Tento způsob udržování styku s vnějším okolím umožňuje úzkostlivě zachovávat konformitu, nikoliv nácvikem chování jako u tradičně řízeného charakteru, nýbrž spíše mimořádnou vnímavostí ke konání a přání druhých. Riesman říká, že všichni lidé si přejí a potřebují, aby je někdo někdy měl rád, ale teprve pro tyto moderní vnějškové typy se to stává hlavním zdrojem orientace^xliv. Vnějškově řízený člověk je nadán schopností navázat s každým důvěrný, třebaže leckdy povrchní, vztah a s každým se dorozumět. Prvořadou psychologickou pákou je jakási rozptýlená úzkost, toto ovládací zařízení funguje jako radar^xlv řídící jedincovo jednání.

Uvedené charaktery často nemusíme najít v čistých formách. Spíše se různými způsoby mísí a někdy mohou u téhož člověk převládat za různých situací různé druhy konformity.

Konformita členů společnosti však nutně musí vést k jistému, více či méně hlubokému, odcizení své vlastní jedinečné existenci. Dochází k blokování autentických prožitku vlastního života. Dochází k popírání individuality a zároveň k popření celistvosti člověka, která není součástí společenského inventáře. Členové společnosti žijí předepsané, standardizované role, jako z katalogu či z televizního seriálu. Navíc, když je společnost povrchní, sobecká a agresivní, nutí prostřednictvím konformity k takovému postoji všechny své členy. Současnost je takovéto konformity plná až po okraj. Navíc pro jedince je velmi obtížné konformitě čelit.

Konformita tradičně řízené společnosti neponechává jedinci takřka žádný prostor k jakémukoliv osobnímu růstu či realizaci, na druhou stranu mu dává stabilní a bezpečné místo ve společnosti, pevné ukotvení v mýtu, který dává smysl jeho životu. Hnacím motorem je zahanbení, které se dostaví, v případě odchýlení od tradice. Takovéto zahanbení je pro tradičně řízeného člověka velmi bolestivé.

U niterně řízeného charakteru je do nitra jedincovy psychiky vpraven gyroskop, který jej poté až do konce života řídí. V případě odchýlení se dostavuje pocit viny, frustrace, pocit méněcennosti, selhání.

Vnějškově řízený člověk je zase zcela závislý na mínění okolí. Prahne po uznání, po pozitivním hodnocení. V případě společenského odmítnutí se dostavuje úzkost, deprese, pocit, že není dost dobrý. Souhlas sám o sobě se stává jediným nepochybným dobrem^xlvi. Nesouhlas je v tom případě zničující. Jedinec se stává zcela závislý na mínění okolí, jde mu pouze o přizpůsobení^xlvii.

Každý jedinec je společností naprogramován ke konformitě. V útlém dětství jsou do nás vkládány programy, ať již je to gyroskop niterního řízení či radar vnějškového řízení. Tyto programy poté po zbytek života určují naše chování, reakce myšlenkové pochody či případné napětí v okamžiku nevyhovění.

Toltéci si jsou této nesvobody vědomi. Přišli na to, že všichni členové společnosti jsou v dětství naformátováni ke konformnímu životu ve společnosti, ať již společnost vyznává jakékoliv normy. Konformita je jen další způsob podmiňování energie. Bojovník usiluje o to, aby strach ze selhání, pocit viny, frustrace, pocit méněcennosti a jiné zničující emoce neměly v jeho životě žádný vliv. Toltéci zjistili, že konformita je podstatný soubor prvků na našem ostrůvku tonalu. A tyto prvky je třeba z ostrůvku vymést. Proto bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pokora. Místo toho, aby vyhledává jistotu v očích přihlížejících a říkal tomu pak sebedůvěra.

Když čistí svůj ostrůvek, nahrazuje konformitu ovládanou pošetilostí. To znamená, že potom v běžném životě jedná, jako by to, co dělá mělo smysl, ale ví, že nemá. Bojovník svou pošetilost kontroluje, protože bezpodmínečně nevěří tomu, co dělá, činí tak pro zábavu nebo kvůli své bezchybnosti. Udržuje si patřičný odstup a náhled. Ovládáním své pošetilosti bojovník zvyšuje disciplínu a sebeovládání, střízlivé myšlení, vytrvalost v jednání. Člověk je poté schopen improvizace za všech možných situací. Hlavním klíčem k ovládané pošetilosti je důkladná rekapitulace života. Jedním z výsledků jejího praktikování je upřímný smích, když se člověk dostane tváří v tvář nudnému opakování významnosti, kterou přikládá sám sobě, a která je v jádru veškerých lidských vztahů^xlviii.

Podle Norberta Classena se bojovník ničeho nezříká, může žít například bohatý společenský život. K tomu, aby cvičil svoji ovládanou pošetilost, mu stačí cokoliv. Naučí se smát sám sobě a díky pocitu jistoty a sebeovládání se stává společenštějším^xlix. Především však jedná zcela svobodně, nikoliv proto, že by jej nutil jeho inventář nebo tlak mínění okolí. Člověk oddaný poznání má totiž jedinou svobodu, a to zvolit si svobodný život.

1. 6. Bojovníkovo rozpoložení

Toltéci říkají, že je na světě ze všeho nejtěžší přijmout rozpoložení

bojovníka^l. Podle dona Juana člověk potřebuje rozpoložení bojovníka všechno, co dělá, pro každou maličkost. Jinak se pokřiví a zoškliví.

„Jestliže ti v životě tohle rozpoložení chybí, nemá život žádnou sílu. Všechno tě urazí nebo rozruší. Potom kňučíš a máš pocit, že tě všichni nutí tancovat, jak si zapískají. To pak jsi jako list ve větru. V takovém životě není síla. To musí být ale strašný pocit^li!“

        Bojovníkovo rozpoložení vyžaduje sebeovládání a současně sebeodevzdání^lii. Bojovník je lovcem. Bere všechno v úvahu. To je ovládání. Ale jakmile jsou úvahy u konce, jedná. Pouští se do toho. Spouští to. To je odevzdání se. Bojovník není listem vydaným na milost větru. Nikdo jím nepohne, nikdo ho nepřiměje, aby dělal něco proti sobě nebo proti svému nejlepšímu přesvědčení. Bojovník je naladěn tak, aby přežil a přežije nejlepším možným způsobem.

Bojovník může být zraněn, ale nikoliv uražen. Pro bojovníka není nic urážlivého v činech jeho bližních, pokud on sám jedná v odpovídajícím rozpoložení^liii. Don Juan se snaží přesvědčit Castanedu slovy:

        „Jednat právě v takovémto rozpoložení je velmi výhodné. Odhodíš v něm totiž všechny zhovadilosti a zůstaneš pročištěn^liv.“

        Bojovníkovo rozpoložení je nálada, kterou se bojovník snaží navodit. Každý člověk se většinu svého času nachází ve svém obvyklém rozpoložení. Obvykle jsou však tyto nálady nesmírně oslabující. Jmenujme uraženost, nudu, rozmrzelost, sebelítost. Když se projdete po městě nebo projedete MHD, jistě budete schopni vyjmenovat na tucet obvyklých rozpoložení běžného člověka. Nic pěkného.

        Bojovníkovo rozpoložení je něco jiného. Je to rozpoložení člověka, který právě vyšel po dvaceti letech z vězení a i ten nejmenší poryv větru je mu pohlazením a radostí. Vše je mu nové a i té nejmenší maličkosti každodenního života věnuje neochvějnou pozornost.

Rozpoložení bojovníka je rozpoložení člověka, který navždy odchází z domova a má poslední den na to, aby se vším, co miluje, rozloučil.

Rozpoložení bojovníka je náladou člověka, který ví, že může být každý okamžik jeho posledním a pochopitelně chce, aby v posledním okamžiku na této zemi ze sebe vydal to nejlepší.

Je to nálada po dlouhodobé, vyčerpávající či bolestivé nemoci, kdy se člověk jednoho rána probudí a zjistí, že je zcela zdráv a nic ho nebolí. Představa, že by se člověk v takovémto rozpoložení budil každé ráno…

Každý někdy zažil rozpoložení bojovníka. Jenom bojovník se však snaží toto rozpoložení upamatovat a opětovně navodit v kterékoliv situaci.

1. 7. Víra bojovníka

Bojovník musí být jako fluidum a musí se přesouvat v souladu se světem

kolem sebe, ať je to svět rozumu, nebo vůle. Tonalu, nagualu. Don Juan říká, že pokaždé, když bojovník zjistí, že svět není ani jedno, ani druhé, nastává nejnebezpečnější aspekt tohoto přesouvání. Jediný způsob je prý pokračovat v tom, co člověk dělá, jako by všemu věřil. Ale samozřejmě, že bojovník nemůže jen tak říci, že věří a zůstat při tom. To by bylo příliš snadné. Kdyby jenom věřil, zbavilo by ho to možnosti prověřit si svoji situaci. Kdykoliv se musí zabývat něčím, co se dotýká víry, bojovník to provádí jako volbu, jako projev své nejvnitřnější záliby. Bojovník nevěří, bojovník musí věřit^lv.

Tuto víru lze přirovnat k běžné představě optimisty, pesimisty a realisty. Díky optimistickému, realistickému či pesimistickému vztahu ke světu se energetická kvalita svět nemění, ale výrazně se odlišují lidské postoje, tedy prožívání týchž skutečností jedinec od jedince. To, zdali nás tyto skutečnosti vyčerpávají či naplňují štěstím. Zdali nás nudí, nebo nás posunou za hranice běžného světa.

Bojovník vezme v úvahu všechny možnosti a potom se rozhodne uvěřit té, která odpovídá jeho nejvnitřnějšímu zalíbení.

        „Řekněme, že bez této víry nemáš nic^lvi.“

        Muset věřit, že svět je tajemný a nevyzpytatelný, je výrazem nejvnitřnější záliby bojovníka. Bez tohoto postoje by neměl nic^lvii.

1. 8. Osamělost bojovník a jeho zalíbení

Bojovník se nemůže vyhnou bolesti a smutku, jen se jim nesmí

poddávat^lviii. Život bojovníka nemůže být chladný a osamělý a bez citů, protože je založen na jeho lásce, na jeho oddanosti a odevzdanosti tomu, co miluje^lix.

Bojovník přiznává svou bolest, ale neoddává se jí. A proto rozpoložení, v němž bojovník vstupuje do neznáma, není smutek, ale naopak, je to radost, protože cítí pokoru před svým velkým štěstím a má důvěru, že jeho duch je bezchybný – a především proto, že si plně uvědomuje svou zdatnost^lx.

        Bojovníkova největší láska je tento svět. Tahle nesmírná Země. Don Juan tvrdí, že Země ví, že ji bojovník miluje, a proto ho zahrnuje svou péčí. Proto je bojovníkův život plný až po okraj a jeho stav, ať je, kde je, vždycky bude stavem hojnosti. Bojovník se toulá stezkami své lásky a všude je úplný^lxi.

        „Tohle je zalíbení dvou bojovníků, tahle Zem, tento svět. Bojovník už nemůže mít větší lásku^lxii.“

        Jedině tehdy, když miluje bojovník Zemi nesmírně a vášnivě, se může oprostit od smutku. Bojovník má pořád radost, protože jeho láska je nezměnitelná a Země, jeho milovaná, ho objímá a dává mu nepředstavitelné dary. Smutek je jen pro toho, kdo nenávidí právě to, co dává bytostem jejich přístřeší^lxiii.

Výklad čarodějů prý nemůže osvobodit ducha, jedině láska k této nádherné bytosti může dávat svobodu bojovníkovu duchu, a svoboda, to je radost, zdatnost, odevzdání se osudu, ať je jakýkoliv^lxiv.

        Toto poučení je poslední. Vždycky se prý nechává až na poslední okamžik, na okamžik posledního rozloučení učedníka a učitele, pro chvíli nevyššího osamění, kdy stojí tváří v tvář své smrti a své samotě. Jedině tehdy totiž dává smysl^lxv.

„Budeme teď jako prach na cestě,“ řekl don Genaro. „Možná že ti jednou padne zas do očí“