Teoretická část - Úvod

        Není prvořadé hovořit, ale sdělit, co má bojovník na srdci (don Juan Matus, Příběhy sílyⁱ).

1. Úvod

   1. Cíl práce

Tato práce pojednává o vesmíru, který je nekonečný, o lidském vědomí, a o způsobu, jakým vědomí tento nekonečný vesmír vnímá a interpretuje. Vychází z uceleného souboru poznatků šamanů pocházejících z Mexika a nazývajících sami sebe Toltéky s odkazem na toltéckou kulturu, existující v této oblasti před staletími.

Můj záměr, se kterým jsem k psaní přistupoval, byl původně jiný - mnohem více obecný. Chtěl jsem se zaměřit na přehlednou syntézu stěžejních informací o toltécké gnoseologii a ontologii (teorii bytí a poznání), dále pak připojit seznam literatury dostupné na českém trhu s odkazy na příslušné knihy, kde jsou konkrétní témata probírána do hloubky. Během práce a intenzivním zaměřováním své pozornosti na jednotlivé aspekty toltécké nauky však došlo ke kvalitativnímu posunu v mém vnímání světa. Rozhodl jsem se svůj cíl přehodnotit, nechat se vést novým záměrem, který se přede mnou vynořil a dát práci odlišný směr.

        Novým záměrem je objasnění učení o dualistickém konceptu nagual^* a tonal, který Toltékové souhrně nazývají „Výklad čarodějů“. Přijetí, pochopení a prožití obsahu těchto pojmů nutí chápat svět ve zcela nových a důmyslných souvislostech. Nagual můžeme definovat jako vesmír, duch, nekonečno, vše, abstraktno, záměr. Tonal je pak nesmírně malá část, kterou z nekonečna vybíráme, abychom jej mohli vnímat jako nám známý svět. Jako nás samotné. Toltéci říkají, že nagual nelze nikterak popsat, přesto samotným upozorněním na skutečnost, že něco tak nepředstavitelného a nesmírného existuje (tady, přímo na tomto místě, za bariérou našeho vnímání), může dát našemu životu zcela jiný rozměr a nikoliv pouze intelektuální přijetí této skutečnosti dává životu člověka zcela zásadně odlišný směr.

Při objasňování „Výkladu čarodějů“ vycházím především z díla antropologa Carlose Castanedy, který byl učedníkem toltéckého šamana dona Juana Matuse. O svém učednictví podal obsáhlou zprávu ve 12 knihách^*. Don Juan Matus nazývá svůj systém čarodějstvím a na jeho doporučení tak často činil i Castaneda, i když, jak později podotýká, označení čarodějství možná ještě více zatemňuje už tak dost nejasné jevy, před něž ho don Juan při svém učení stavělⁱⁱ. Castaneda o čarodějství v podání toltéckých šamanů říká:

„Být čarodějem (…) neznamená provozování černé magie, ovlivňování lidí nebo posednutí démony. Být čarodějem znamená dosažení úrovně vědomí, ve které se nemožné věci stávají možnými. Název „čarodějnictví“ vlastně činnost čarodějů nevystihuje. Ani „šamanismus“ není dostatečný výraz. Čarodějové svou činnost směřují k abstraktní a neosobní oblasti. Snaží se o dosažení cíle, jenž nemá nic společného s usilováním běžných lidí. Čarodějové se pokoušejí dosáhnout nekonečna a uvědomit si jeⁱⁱⁱ.“

            Clara Grauová čarodějství definuje takto:

           „Pro nás je čaroděj bytostí, která dokáže díky sebekázni a vytrvalosti zrušit hranice přirozeného vnímání^iv.“

Toltéčtí šamani své poučení rozdělili na dvě části: první se týkala postupů, druhá tyto postupy vykládá čistě abstraktně^v. Praktická východiska a jejich uskutečňování jsou západní kultuře a jejímu starému teoreticko – racionálnímu paradigmatu na hony vzdálená, tvoří však nezbytnou součást celé nauky. Praxe bez teorie je možná, byť namáhavá. Teorie bez praxe je sice v naší kultuře obvyklá a běžná, ale pro Toltéky je bezcenná. Říkají:

„K čemu znát věci, které nemají žádné praktické využití? Takové znalosti nám nijak nepomohou se připravit na nevyhnutelné setkání s neznámem^vi.“

S Výkladem čarodějů je tedy nerozlučně spjat životní styl, označovaný jako zásady bojovníka či stezka bojovníka. Toltéci tvrdí, že lidé mají dvě velká silová centra a rozum je pouze to menší. Je však v přímém napojení na mluvení, což způsobuje nekompromisní a neustálou dominaci rozumu. Většina lidí netuší, že existuje ještě jiné, mnohem mocnější centrum. Prostě si toho nevšimli, protože byli zaposloucháni do nikdy nekončícího monologu svého vlastního rozumu. Toto druhé centrum není přímo spojeno s mluvením a poznání vycházející z tohoto centra není slovní. Toltéčtí čarodějové kultivují centra obě, větší důraz však kladou na to druhé, které nazývají vůle. Aby poznání mohlo vycházet i z druhého centra a mělo tedy i jinou, než slovní hodnotu musí mít člověk dostatek volné energie. Tuto energii mu má poskytnout právě dodržování zásad stezky bojovníka. Rozhodně se však nejedná o poskytnutí nějaké energie zvenčí, ale zcela zásadní přeorganizování lidského života tak, aby se zamezilo nesmyslnému plýtvání, kterému jsme od dětství učeni. Dodržováním zásad bojovníka přesměrovává energii, což bojovníkovi umožňuje fyzicky si uvědomit existenci nagualu a v dalším kroku jej využít s pragmatičností, která je Toltékům vlastní.

Cílem a záměrem teoretické části této práce je tedy upozornit na fakt, že svět je mnohem, mnohem víc než si běžně uvědomujeme a než jsme ochotni připustit i v nejdivočejších fantaziích.

1. 2. Terminologie

Soubor svých poznatků Toltéci nejčastěji označují jako šamanismus, toltéctví, čarodějství (Carlos Castaneda), Cesta Toltéků (Ken Eagle Feather), jiné čarodějství, umění záměru, Nové toltéctví (Victor Sanches), nagualismus (Norbert Classen). Taisha Abelarová říká, že pro nedostatek vhodnějších názvů používá pojem čarodějství^vii. V tomto bodě autoři přiznávají jistou terminologickou nejistotu. Prostě neví, jaký termín je k označení toltéckého systému nejvhodnější - všechny jsou zavádějící. Carlos Castaneda v úvodu ke své osmé knize Síla ticha píše:

„Měl dojem (don Juan), že nejpříhodnější název je nagualství, avšak tento výraz je velice nejasný. Říkat mu jednoduše „poznání“ je naopak příliš mlhavé a „čarodějství“ je příliš vulgarizující. Termín „mistrovství záměru“ je příliš abstraktní a „hledání absolutní svobody“ zase moc dlouhé a metaforické. Protože nebyl s to najít příhodnější označení, nazýval je nakonec „čarodějstvím“, i když připouštěl, že tento název není správný^viii. “

Jaké označení autor zrovna použije závisí na tom, který aspekt nauky chce zdůraznit. Nebo to prostě vychází z jeho osobního zalíbení a preferencí. Ken Eagle Feather připouští, že nejednotnost pojmů pro jeden aspekt světa může představovat určitý problém – například na akademické půdě. Dodává však, že nestálost pojmů má pro Toltéka také pozitivní účinek. Změny v názvosloví totiž vytvářejí půdu pro tiché poznání^ix. Toltékům nejde o pojmy, ale o to, co se skrývá za nimi a mezi dvěma označeními pro jednu věc lze snadněji proklouznout ke svobodě.

Toltéctví má jako součást sebe sama obrovskou dynamiku. Když učitel předává své učení žákovi, může (a dokonce je to jeho povinnost) jednotlivé pojmy přizpůsobovat, či zcela měnit, tak, aby to odpovídalo založení učitele nebo žáka. Učitel musí vždycky hledat nejlepší způsoby vysvětlení. Čas všechno mění a učitel musí přijímat nová slova a nové představy, aby popsal to, co chce sdělit^x. Abstraktní jádra schovaná za pojmy však přetrvávají. Toltékové mají na paměti, že pojmy a myšlenkové struktury jsou jen prostředky, nástroje a v určité fázi učednictví je nutné tyto pomůcky opustit. Pro uskutečnění záměru této práce používám především označení šamanismus a čarodějství, někdy s odkazem na toltécký původ.

Obdobně můžeme o nositelích tohoto učení hovořit jako o šamanech, Toltécích, lidech poznání či lidech oddaných poznání, čarodějích, vidoucích, rangerech, zřecích (od slova zřít) či bojovnících. Ken Eagle Feather zpracoval hierarchii úrovní toltéckých učedníků. Jednotlivé stupně označil jako: Začátečník, Učedník/Ranger, Tolték, Člověk oddaný poznání/Ten který poznal, Zřec/Vidoucí^xi. Toto rozdělení není samoúčelné. Každý stupeň je charakteristický způsobem zapojení do světa, úrovní vědomí, úkolem a hlavní překážkou, které jsou: strach, jasnost, moc a stáří. Zde však uvedená označení většinou kladu na roveň a používám je tedy jako synonyma. Obdobný postup volí i Victor Sanches^xii. S ohledem na Castanedovo dílo a na skutečnost, že výklad čarodějů je učni předáván na úrovni bojovníka, používám především označení bojovník. Dále také lovec, čaroděj, Tolték a šaman.

Někdy používám označení „realita“, čímž mám na mysli konsensuální, obecně sdílenou skutečnost. Uvozovky mají v tomto případě funkci fenomenologické závorky^*. Člověka, jež je zcela ponořen do „reality“ poté označuji jako „obyčejného“, „průměrného“ nebo „běžného člověka“.

1. 3. Způsob zpracování

Při hlubším studiu šamanských tradic či filozofických směrů si nelze

nevšimnout podobnosti myšlenkových systémů, které se snaží nějakým způsobem, popsat podstatu světa a navrhnout cestu, jak si ji uvědomit (tradiční západní filozofické disciplíny ontologie a gnoseologie). Ať již pocházejí z kterékoliv části světa, jsou evidentně stavěny na společných základech. Abstraktní jádra Jógy, Buddhismu, Taoismu, Zenu, šamanismu, předsokratovských filozofů jsou si až znepokojivě podobná. Kulturní oblek je jiný, to co se skrývá za slovy je vždy stejné: nekonečno a jak se k němu dostat, či jinými slovy: nalezení celistvosti člověka. K našemu výčtu připočtěme moderní fyziku, psychologii, filozofii^**, biologii^*** či medicínu⁺. V uvedených vědeckých disciplínách se rodí nová paradigmata, která se v mnohém podobají starobylým naukám. Průniky, na které jsem během svého studia narazil vždy představuji v rámečku, který je pro přehlednost vydělen z toku textu. Nejedná se o vyčerpávající studie, pouze o příběhy. Příběhy o lidském vědění.

Pro lepší plynulost a čtivost textu jsem se rozhodl některé citace nepatrným způsobem upravit (například vynecháním spojky).

Někde záměrně zobecňuji ponaučení, která učitel předkládá svému učni, tedy pokud mám za to, že jsou obecně použitelná a platná u většiny lidí.

Snažil jsem se klást důraz na soudržnost sdělení tak, aby tato práce mohla sloužit i jako praktická příručka pro každého, který by se odhodlal ponaučení ověřit na ostří svého vnímání.

Jedním z přínosů Toltéků v globální diskusi o podstatě světa je jejich pragmatičnost. Pohnutá historie a násilný zánik toltécké kultury je donutil k hlubokému přehodnocení svých praktik. Zavrhli mnohdy bizardní a drastické metody, kterými se šamanské tradice jen hemží, odmítli také rigiditu, strnulost a s tím související degeneraci filozoficko-náboženských směrů. Toltékové systém svého poznání nazývají mýtem. Mýtus je mapa. Je to návod, jak se orientovat v tom, co prožíváme a kudy vede cesta k magické skutečnosti. Victor Sanches říká, že pokud není člověk na výši svých mýtů a není schopen podle nich jednat, proměňuje mýty v dogmata a zakládá náboženství. Jakmile se toto stane, ztrácí mýtus svoji osvobozující úlohu a stává se nástrojem útlaku. Zatímco mýtus má být žit, dogma je něco, v co se má věřit. Mýtus vyzývá k činům, dogma k poslušnosti a podřízení se. Mýtus odráží nejvznešenější tužby smrtelníků. Vyzývá a vede nás k proměně v magické bytosti, k níž dojdeme jeho ztělesněním^xiii.

Nezbývá mi než tento úvod zakončit slovy dona Juana Matuse, které definují vztah Toltéků ke slovnímu poznání a zde jej předkládám jako inspiraci, jak přistoupit k této diplomové práci:

„To je právě ta potíž se slovy (…) vždycky nám vnutí dojem, že jsme osvícení, ale sotva se obrátíme čelem ke světu, pokaždé nás zklamou. Tváří v tvář světu dopadneme tak, jako jsme dopadli vždycky – bez osvícení. A proto tedy chce čaroděj raději jednat než mluvit^xiv.

Přesto mají čarodějové dvě možnosti, jak slovy vysvětlit čarodějství. Buď mohou mluvit v metaforách a hovořit o světě magických rozměrů nebo své záležitosti objasňovat abstraktními výrazy náležícími k čarodějství (…). Racionální mysl západního člověka nikdy neuspokojí ani jedna^xv.“