Tonal a nagual

            Jak nádherné je být v tomhle krásném světě! A v tuhle úžasnou dobu (Pablito, Příběhy sílyⁱ)!

        Jsi teď na velmi podstatné a obtížné křižovatce. Možná je to poslední křižovatka a pro pochopení je asi ta nejtěžší. Některé věci, které ti chci dnes ukázat, ti nejspíš nikdy nebudou jasné. Ale ostatně se ani neočekává, že budou srozumitelné. Takže se tím netrap a nenech se odradit. Všichni jsme bytosti poněkud přihlouplé, když vstupujeme do světa čarodějství. A vstoupit do světa čarodějů ještě rozhodně nikomu nezaručuje, že se změní. Někteří z nás zůstanou hlupáci až do úplného konce (Don Juan Matus, Příběhy sílyⁱⁱ).

1. Tonal a nagual

Toltéci tvrdí, že má každá lidská bytost dvě stránky, dvě oddělená

jsoucna, dva protějšky, které spolu začínají spolupracovat v okamžiku narození. Jeden nazývají tonal a druhý nagual.

Učení o tonalu a nagualu je v intelektuální rovině celkem prosté, ve své podstatě je však naprosto zničující. Od učedníka vyžaduje, aby již měl nastřádáno určité množství osobní síly, jinak pro něj tyto pojmy budou pouze intelektuální hrou se slovy. Pokud již jistou osobní sílu má, může „dohlédnout“ za pojmy, může obsah těchto pojmů přímo zažít, může být svědkem, což je také jediný způsob, jak se přesvědčit o jejich skutečném významu a docenit absolutnost tohoto poznání. Poznání totiž není pro Toltéky něco, co vychází z říše slov. Poznání je velmi zvláštní záležitost, zejména pro bojovníka, tedy člověka oddaného poznání. Pro bojovníka je poznání něco, co přichází naráz, co ho zcela pohltíⁱⁱⁱ.

Běžný člověk používá k pochopení nagualu a tonalu pouze svůj inventář, a ten pochopitelně většinou neobsahuje nic, co by jejich obsahu odpovídalo. Čarodějové proto používají různé metafory. Hovoří například o ostrovu tonalu v moři nagualu.

1. Tonal – ostrůvek v nekonečném moři nagualu

Toltékové hovoří o tonalu také jako o pravé straně, normálním vědomí, tomto světě, tom, co je známé nebo také o první pozornosti. Průměrný člověk by zřejmě použil ekvivalent skutečnost, realita, racionalita, zdravý rozum^iv.

Don Juan vypráví, že by se velkolepé dílo tonalu možná dalo popsat tak, že mu na ramennou spočívá dávat chaos světa do pořádku^v.

Tonal je všechno, co známe. A do toho patříme nejen my jako osoby, ale i všechno, co je v našem světě. Lze říci, že tonal je všechno s čím se oko setkává. Začneme to pečlivě tříbit, sotva se narodíme. V okamžiku prvního nádechu vdechujeme i sílu k tonalu. Je tedy na místě, když řekneme, že tonal lidské bytosti je neodlučně spojen s jejím narozením. Tonal začíná narozením a končí smrtí^vi. Tonal je všechno, co jsme. Tonal je vědomí já, s nímž žijeme a konáme v každodenním světě^vii. Všechno, co můžeme označit slovem je tonal^viii.

Tonal vytváří pravidla, podle nichž chápe svět. Tím tonal vytváří svět jak jej známe, je svědkem tohoto světa, posuzuje tento svět podle pravidel tonalu. Říci, dle dona Juana, že tonal vytváří svět je však jenom způsob, jak se o tom dá mluvit. Nemůže nic vytvořit ani nic změnit, ale přesto vytváří svět, protože jeho funkcí je posuzovat, odhalovat a být svědkem^ix.

Tonal je svět, jak jej popisujeme. Je to nástroj, který nám umožňuje průchod světem. Rozhlédněte se pozorně kolem sebe. Vše, co vidíte, je váš tonal. Věci, které vidíte, jsou váš tonal. Emoce, které při tom máte, jsou váš tonal. To, jak vnímáte ostatní lidi, je váš tonal.

Energie vesmíru existuje sama o sobě. To, jak ji interpretujeme, je dílem našeho tonalu, proto vše, čeho jsme svědky, je zrcadlem našeho osobního tonalu, našeho popisu, naší interpretace. To mají Toltékové na mysli, když říkají, že tonal zrcadlí sám sebe.

Tonal je také štít, který nás chrání před náporem nagualu. Tonal je strážce, jenž chrání naše vlastní bytí. Proto je také nedílnou vlastností tonalu být opatrný a žárlivě střežit, co sám dělá. A protože jeho činnost je zdaleka tou nejdůležitější částí našeho života, není divu, že se v každém z nás promění z ochránce v dozorce. Tonal se v nás vždy proměňuje v malicherného a despotického dozorce, zatímco by měl být velkodušným strážcem^x.

Tonal začíná narozením a končí smrtí. Když se na tuto skutečnost podíváme z druhé strany, tak konec tonalu, pro člověka znamená smrt. Proto je tonal tak žárlivý a obezřetný, když se o něm pochybuje. Tonal je náš popis světa, je to předsudek a zároveň je to naše já ve smyslu ega. Toto je velmi důležité. Tonal je „realita“ a zároveň je to naše já, naše individualita. To, co vidíte kolem sebe, je vaše já, váš tonal. Zpochybnění této reality zpochybnění existence ega je pro běžného člověka smrtící. Existuje však způsob, jak se pustit tonalu a přežít…

Toltéci o tonalu také hovoří jako o ostrůvku^xi, který se v okamžiku našeho narození vynoří z nagualu a začne se plnit inventářem. Don Juan jej přirovnává ke stolu v restauraci. Všechny jsou podobné, ale přesto jsou věci na každém z nich jinak uspořádány. Na každém z nich jsou jiná jídla, na některém je hořčice, na jiném chilli (sůl a pepř – bůh a ďábel ). Většinou je však na nich pěkný nepořádek (kečup je vylitý a na ubruse jsou mastné fleky, nedojedená jídla…). Bojovníci usilují o to, aby své tonaly řádně vyčistili a nechali si na nich jen to nejdůležitější. Takových tonalů je pak snazší se pustit.

K výkladu o tonalu Toltéci ještě dodávají, že má každý tonal, zhruba řečeno, dvě stránky. Jedna je vnější část, okraj, povrch ostrova. To je ta část, která se vztahuje k činnosti a k jednání, to je strana drsná. Ta druhá část je rozhodování a úsudky, vnitřní tonal, měkčí, jemnější a složitější. Řádný tonal je takový, v němž jsou obě roviny v dokonalé harmonii a rovnováze. Řádný tonal, o který usiluje bojovník je správný, vyvážený a harmonický^xii.

1. 2. Osobní tonal a tonal doby

Každý z nás má tedy svůj osobní tonal a pro nás všechny je tu ještě i kolektivní tonal v každý daný okamžik a tomu se říká tonal doby. Tonal doby je to, co nás činí stejné^xiii. Je to jídelní lístek, ze kterého si vybíráme co se stane součástí našeho inventáře, co zaplní ostrůvek našeho tonalu. Různé doby mají různé tonaly. To, jak vnímáme naši historii, je pouze odrazem našeho tonalu. Je to viděno pouze skrze brýle tonalu naší doby. O naší minulosti to vypovídá málo, proto jsou některé historické události, některé dochované spisy či některé stavby velmi obtížně pochopitelné. Prostě byly součástí jiného tonalu doby.

1. Jaký je tonal naší doby?

Předsudky tonalu mohou být, a jsou, pro individuální já velmi nebezpečné, někdy sebedestruktivní. Když nemá „já“ dostatek osobní síly, není schopno provést změny na svém ostrůvku tonalu, předefinovat některé prvky, vzdát se jich nebo vytvořit nové, příznivější. Tonal je jako batoh, který neseme na svých zádech poutí vesmírem. Batoh může být lehký, dobře padnout na záda a může obsahovat praktické nástroje umožňující přežití. Může být také plný zbytečného harampádí, které dřív nebo později způsobí nesmírnou únavu a poutník klesne pod jeho vahou, předčasně stár, nemocen či neschopen respektovat tonaly druhých. Takový tonal je politováníhodný.

Mnohem děsivější je však představa pomýleného tonalu doby. Předsudky tonalu doby vedou celá pokolení k zaslepenosti sama sebou. Náš tonal doby je takové pomýlenosti plný. Dospěli jsme do dějinného okamžiku, kdy se hraje o samotnou existenci našeho druhu ve vesmíru. Globální oteplování postupuje rychleji, než se vědci doposud domnívali, mezinárodní terorismus se stal součástí naší „reality“, živočišné a rostlinné druhy vymírají astronomickým tempem. Problémů je tolik, že jejich pouhé vyjmenování by zabralo značnou část této práce. I přes skutečnost, že stojíme tváří v tvář přicházející katastrofě, která může znamenat konec naší kultury, stejně tak jako konec druhu, si individuální tonaly nejsou ochotny tuto skutečnost připustit. Převládá mentalita pasažérů Titaniku, kde do poslední chvíle před potopením hrála kapela, aby cestující mohli tančit a bavit se.

Aby se nám podařilo této hrozbě čelit, je zapotřebí zásadní a důkladné revize našeho popisu světa, naší „reality“, našeho kolektivního tonalu. Změní-li se totiž popis světa, změníme se my i náš svět^xiv. Každý může začít u sebe a u svého osobního světa, svého tonalu.

1. 3. Nagual –nekonečné moře, kterého můžeš být pouze svědkem

Nagual je ta naše část, kterou se vůbec nezabýváme^xv. Toltékové ji také nazývají vědomím levé strany, druhým světem, neznámem, druhou pozorností^xvi nebo také nekonečnem, duchem, absolutnem.

Nagual je ta naše část, pro kterou nemáme popis, pro kterou nemáme slova ani jména ani pocity, ta část o níž většinu života vůbec nevíme^xvii. Vzhledem k tomu, že náš svět vytváříme popisem, tak vše, pro co nemáme popis, v našem světě nemůže existovat. Je to tak nějak „za tím světem“. Je to za bariérou našeho popisu.

Nagual není mysl, duše, lidské myšlenky, stav milosti, nebe, čistý intelekt, psychika, energie, vitální síla, nesmrtelnost, životní princip, bůh^xviii. Nagual není zkušenost ani intuice ani vědomí. Tohle všechno jsou jen položky na ostrově tonalu. Naproti tomu nagual je jenom působení, účinek^xix.

Don Juan říká, že nagual je tam. Tam kolem ostrova. Nagual je tam, kde se vznáší síla^xx. To je také jediný způsob, jak ho naznačit. Vzhledem k jeho účinkům by se nagual dal asi nejlépe pochopit v souvislosti se sílou^xxi.

„Na otázku, co člověk může najít za hranicemi ostrova, se nedá odpovědět. Kdybych ti řekl že nic, udělal bych nagual součástí tonalu. Můžu ti říci jen tolik, že za hranicemi ostrova, můžeme najít jen a jen nagual^xxii.“

Abychom o něm mohli mluvit, musíme si půjčovat slova z tonalu, a proto je daleko výhodnější nevysvětlovat ho, ale jednoduše si podrobně popisovat jak působí^xxiii. Nagual je součástí tajemství světa a pro náš tonal je to tajemství naprosto nepochopitelné. Don Juan přiznává, že sám je pouze svědkem jeho působení, ale jak pracuje to neví^xxiv. K nagualu se může člověk dostat pouze jako svědek^xxv.

Don Juan také odpovídá na Castanedův dotaz, zdali je nagual a tonal v nás:

„To je velmi těžká otázka. Ty sám bys řekl, že jsou v nás. A já bych zase řekl, že nejsou, ale ani ty ani já bychom neměli pravdu. Tonal tvého času od tebe vyžaduje, abys trval na tom, že všechno co se týká tvých pocitů a myšlenek se děje v tobě. Tonal čaroděje zas tvrdí opak, všechno se děje vně. Kdo má pravdu? Nikdo. Uvnitř, vně, na tom opravdu nezáleží^xxvi.“

       Člověk může být svědkem nagualu, ale mluvit o něm nemůže^xxvii. Jakýkoliv pokus vysvětlit nagual je jen neplodné podléhání slabosti^xxviii.

2. Příběh o nekonečnu

Nechme se unést tímto příběhem:

Na planetě Zemi žil tvor jménem člověk. Jeho přirozeností bylo poznávat svět kolem sebe a přemýšlet o tom, co poznal. Tento člověk poznal, že planeta, na které žije, je nesmírně obrovská. Tak veliká, že si to takřka nedokázal představit. Nazval ji Země. Poznával dál a zjistil, že Země je součástí sluneční soustavy, kde jsou ještě mnohem větší planety a že uprostřed této soustavy je velká žhavá koule plynu, kterou nazval Slunce. Časem spočítal, že průměr Slunce je 109krát větší než průměr Země, hmotnost je 332 800krát větší, že vzdálenost Země od Slunce je 150 milionů kilometrů a že nejvzdálenější planeta, kterou nazval Neptun, je vzdálená ještě 30X více. To byla vzdálenost, která mu připadla neskutečná. Aby mohl člověk hledět dál, vytvořil pozoruhodný nástroj – dalekohled. Pomocí dalekohledu a svého výkonného analytického mozku přišel na to, že další nejbližší hvězda je vzdálená naprosto nepředstavitelných 40 miliard kilometrů. Pojmenoval ji Proxima Centauri. Zjistil také, že slunce je součástí útvaru, která nazval Galaxie. Aby mohl dále měřit a počítat, spočítal, jakou vzdálenost urazí světlo za pozemský rok a nazval tuto míru světelný rok. Zjistil, že činí 9bilionů 460miliard 500milionů kilometrů. Poté spočítal, že má Galaxie v průměru asi 90 000 světelných let a že Slunce je jednou z více než 200 miliard hvězd, z nichž většina je podstatně větší než Slunce a že vzdálenosti mezi těmito hvězdami jsou nesmírné. Analytického člověka tato zjištění přivedla do extáze.

V roce 1924 (podle jednoho ze svých kalendářů) člověk zjistil, že Galaxie je pouze jednou z mnoha galaxií. Nešetřil úsilí a protože mu pozemské prostředí rozmlžovalo to, co viděl ve svém dalekohledu, postavil si v roce 1990 dalekohled nový, na oběžné dráze Země. A zahleděl se do hlubin vesmíru…

Zjistil, že existuje až 120 miliard galaxií a že vzdálenosti mezi galaxiemi jsou ještě mnohem větší než vzdálenosti mezi hvězdami. Potvrdil také své dohady, že jsou ve vesmíru i jiné, někdy děsivé objekty, jako jsou třeba černé díry. Spočítal, že stáří vesmíru je asi 13,7 miliard let, a že jeho vznik nedokáže vysvětlit.

Aby se dozvěděl více, poslal do vesmíru sondu, kterou nazval WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy Probe^*). Tato sonda mu v roce 2006 podala následující informace o složení vesmíru: Vesmír obsahuje čtyři procenta známé viditelné hmoty. Jinými slovy, všechny ty hvězdy a galaxie, všechny planety a mezihvězdný prach, všechny černé díry, tvoří jen 4% hmotnosti vesmíru! Dalších 22 procent tvoří takzvaná temná hmoty, která není složena z atomů, nevyzařuje a ani nepohlcuje světlo a je měřitelná zatím pouze podle gravitačních účinků, tedy podle síly, účinku! Zbytek vesmíru vyplňuje něco, co člověk nazval „temná energie“, kterou považuje za hnací sílu rozpínání vesmíru, a o které mu jinak není nic známo^xxix. Člověk si rázem připadal jako před tisíciletími, kdy hleděl za nocí na hvězdnou oblohu a nechával se unášet tou nekonečností, o které věděl tak málo a přece ji cítil ve svém nitru.

1. 4. Ontogeneze člověka z hlediska nagualu a tonalu.

Od chvíle kdy se narodíme cítíme, že v sobě máme dvě části. V okamžiku narození a chvíli po něm je člověk jen nagual. Potom však cítíme, že k tomu, co máme potřebujeme protějšek, abychom mohli fungovat. Tonal nám chybí a to nám dává od samého začátku pocit neúplnosti. Tehdy se nám tonal začíná rozvíjet. Stane se nanejvýš důležitý pro naše fungování, tak důležitý, že zastíní záři nagualu a zcela jej přemůže. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, pak už neděláme nic jiného, než že stále zvětšujeme ten starý pocit neúplnosti, který nás provází od chvíle narození a který nám neustále připomíná, že nám chybí ještě druhá část, abychom mohli být úplní^xxx.

Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, začínáme vytvářet dvojice. Cítíme, že máme dvě stránky, jenomže si je představujeme v podmínkách tonalu. Říkáme, že máme dvě části, duši a tělo. Mysl a hmotu. Dobro a zlo. Boha a ďábla. Ale nikdy si neuvědomíme, že všechny tyhle věci jsou na ostrově. Necháme se unést a ve svém bláznovství věříme sami sobě, že nám to všechno dokonale dává smysl^xxxi.

Již jsme si uvedli, že tonal začíná při narození a končí smrtí, ale nagual nikdy nekončí. Nagual nemá meze^xxxii, přitom je naší součástí! Nagual je nekonečné moře, které je však nedílnou součástí naší křehké smrtelné bytosti. Nagual je všem lidem společný a vlastně je společný celému vesmíru. Tonal máme každý svůj a náš osobní tonal je epicentrem sebereflexe. Celá bytost však obsahuje tonal i nagual. To je celistvost člověka.

Prostřednictvím nagualu jsme spojeni s celým vesmírem – my jsme celý vesmír! Prostřednictvím našeho tonalu jsme spojeni s „realitou“, my jsme „realita“!

Obzor vnímání dítěte je nezatížen interpretací a dítě je svědkem esence. Své „zorné pole“ však začíná brzo zevnitř vybarvovat. Začíná hrubě obtahovat zaostřeným zrakem základní tvary. Je fascinováno liniemi světa, donekonečna je obtahuje svým pohledem. Základní „vektory“ a povrchy pak začne vybarvovat, dává jim stíny a hloubku. Učí se třírozměrnému prostoru. Dítě se bojí tmy a temných koutů. Mám za to, že tma je pro dítě do celkem pozdního věku (velmi individuální) vstupní branou do nagualu, do neznáma. Postupně to vyřeší rozum tak, že začne domýšlet, jak by asi mohl vypadat temný kout, kdyby byl osvětlen. Také (pro všechny případy) vytvoří položku inventáře – tma, neznámo, tajemno. Když na něco takového poté narazí, říká si něco ve stylu: „To je přece neznámo, to já moc dobře znám. Žádná novinka.“

Předpokládám tedy, že existuje určité období v životě člověka, kdy se zapojuje kruh tonalu, ale kruh nagualu ještě není zcela vyřazen. Jedná se o několik let v životě dítěte, kdy je dítě jednou nohou v nagualu a druhou již v tonalu. Toto období žije dítě v magickém a fantaskním světě, o který postupně přichází, až mu zůstane jen mlhavá vzpomínka na něco, co nedokáže blíže popsat. Je to jako pocit, fyzický pocit, že svět byl v dětství tak nějak jiný. Byl víc než je teď. Don Juan říká, že je faktem, že mnoho dětí vidí. Většina těch, kteří vidí, je však považována za podivíny. Proto se vynakládá všemožné úsilí nějak je napravit^xxxiii. Podle tonalu naší doby, když dítě vnímá něco, co dospělý ne, tak prostě fantazíruje nebo si vymýšlí. Neuvědomujeme si, že popis světa není u dítěte ještě plně vyvinut a proto může být svědkem pozoruhodných skutečností, které jsou nám skryty. Jsou mimo ostrov našeho tonalu. Dítěti tento ostrov pomáháme vytvořit tím, že řekneme: „to je bakané, bubáci nejsou, vymýšlí si jenom špatné holčičky…“.

Když se narodíme, jsme prý všichni lehcí. Teprve později začneme být připoutáni k zemi a fixováni. Sami to ze sebe uděláme^xxxiv.

3. Na začátku bylo slovo, to slovo bylo od Boha, a to slovo bylo: „Já“.

O čem vypráví první biblický příběh? Bible, stejně jako každý jiný mýtus, se snaží uchovat prapůvodní zkušenost našich předků a zároveň poskytnout klíč, mapu, jak se k této zkušenosti dostat. Co když příběh o Stvoření světa hovoří o tom, jak člověk pomocí svého prvního kruhu síly (rozumu) vytvořil nám známý svět? Co když hovoří o tom, jak vznikl tonal v moři nagualu, jak se poprvé v historii člověka vynořil ostrov tonalu? Význam slova Bůh by v tomto případě šlo přeložit jako „Já“. Ve chvíli, kdy část nagualu vyslovila slovo „Já“, byl stvořen tonal.

Podle moderní antropologie, zejména paleoantropologie, byla prvním významným krokem lidstva vzpřímená chůze^xxxv. Velmi zjednodušeně řečeno, klimatické změny pravděpodobně způsobily, že prales, v jehož korunách člověk žil, prořídl v savanu. Člověk se tedy musel naučit slézt z jednoho stromu aby mohl přeběhnout po zemi ke stromu druhému. Běh byl rychlejší po zadních končetinách, což uvolnilo našemu předkovi ruce, které do té doby používal k lezení. Ruce se dostaly do zorného pole lidských očí a zároveň uvolnění rukou umožnilo manipulaci s věcmi. To mělo dva velmi důležité důsledky:

1. Náš prapředek se naučil „jímat“, „chápat“ věci svého okolí a ještě dnes používáme tyto po-jmy, jež se zřejmě vztahují ke schopnosti lidské ruky, pro akt porozumění^xxxvi.

2. Ruce v zorném poli nastartovaly sebereflexi, první sebepoznání.

Náš předek si uvědomil, že je „Já“ a že může „jímat“ okolní svět. Ostrov tonalu se poprvé vynořil z nagualu a začal se plnit inventářem. První pojem, který se v inventáři objevil bylo „Já“ a pak strávil biblických šest dní popisováním (tvořením, inventarizací) světa. Všimněte si, jakým způsobem je v první knize Mojžíšově svět tvořen:

„I řekl Bůh: Buď světlo! (…) A nazval Bůh světlo dnem a tmu nazval nocí. (…). A řekl také Bůh: Buď obloha (…). I nazval bůh oblohu nebem (…). Řekl také bůh: Shromažďte se vody (…). I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění vod pak nazval mořem (…). Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho (…)^xxxvii.“

Poté, co Stvořitel vytvořil jemu známý svět, sedmý den v něm spočinul, aby si odpočinul. To by mohl být také den jeho vyhnání z ráje, z původní jednoty, to je však zase příběh jiný.

Biblický mýtus ale nehovoří jen o našem prapředkovi. Hovoří o každém z nás, o naší cestě, kterou konáme od narození, kdy začínáme vytvářet náš svět, až po okamžik, kdy je popis hotový a my se ocitáme zcela odříznutí od naší druhé poloviny, od nagualu. Tímto spočinutím v sedmém dni, zapomínáme svou vlastní celistvost a stáváme se odcizení. Bible vypráví o tom, jak se z nekonečna vynořuje individualita člověka hovoří o každém dítěti jako o Bohu tvořícím svět a o slovu, které bylo na začátku světa každého z nás. To slovo zní: „Já“.

1. 5. Vynořování nagualu a celistvost člověka

Tonal je svou samomluvou natolik hlučný, že si nejsme vědomi, že má tichého společníka: nagual. Nagual se však vynořuje napovrch. Vynořuje se bezděčně a nepozorován. Tonal je mistr v umění potlačovat každý projev nagualu takovým způsobem, že jeho přítomnost zůstává nepovšimnuta^*xxxviii. Zůstává nepovšimnut tonalem.

          Při určité příležitosti a za určitých okolností si však něco v samotném tonalu uvědomí, že jsme víc než pouhý tonal. Je to jako hlas, který vychází z hlubin, hlas nagualu. Naše celistvost je přirozený stav, který tonal nemůže úplně vymazat. V životě nastávají okamžiky, kdy se naše celistvost ukazuje. Takové okamžiky se objevují zejména v životě bojovníka. V tu chvíli můžeme tušit a odhadovat, co skutečně jsme^xxxix.

          Podle dona Juana je naše celistvost věc velice chytlavá. Stačí nám jí jen trošičku a dokážeme splnit ty nejsložitější úkoly světa. A přece, když umřeme, umíráme ve své celistvosti. A proto se čaroděj ptá: „Když musíme umřít jako celiství, proč bychom nemohli jako celiství také žít^xl?“

4. C.G. JUNG a hlubinná psychologie

Poznatky švýcarského psychologa Carla Gustava Junga, žáka Sigmunda Freuda, jsou použitelným a praktickým nástrojem při zkoumání lidského bytí. Jung žil mezi lety 1875-1961, vytvořil komplexní srozumitelný obraz duševna a odhalil mnohovrstvý model nevědomí a zadělal tak na nové paradigma prosakující především moderní medicínou a psychologií. Při své práci se Jung opíral i o tradiční „vědecké“ disciplíny jako je alchymie nebo Jóga. Za svůj život analyzoval na 80 000 snů, zabýval se také výkladem pohádek a mýtů. Jung studoval prapůvodní lidskou zkušenost a interpretoval ji pro potřeby západní civilizace. Součástí Jungovy teorie je tedy logicky i šamanismus.

Carl Gustav Jung, a na něj navazující analytická psychologie, hovoří o tom, že to, co považujeme za Já, je komplex Já, vynášející se v kolektivním nevědomí (později označovaném jako objektivní psyché). Komplex definuje jako emocionálně zabarvenou skupinu spolu souvisejících obrazů^xli. Rozumět tomu lze také tak, že komplex Já je osobní inventář, tedy tonal. O Já říká, že je subjektem vědomí^xlii, což odpovídá slovům dona Juana: „Jsme vědomí^xliii.“

Kolektivní nevědomí je vrstva lidské psyché obsahující kolektivní duševní obsahy – nepatřící individuu, ale celému lidskému společenství^xliv. Je to tedy ta část nás, kterou máme společnou se všemi lidmi - nagual (dle Toltéků i s celým vesmírem).

Celistvost člověka Jung nazývá psyché, což je totalita vědomých i nevědomých procesů - tonalu a nagualu – rozumu a vůle. Jungem vytvořený model psyché do detailů odpovídá Toltécké představě lidí jako světelných vejcí a tvrzení, že lidská bytost obsahuje i tonal i nagual – komplex já i objektivní psyché^xlv.

Jung jako ústřední bod své teorie postavil koncept individuace. Což je proces, ve kterém člověk vědomě usiluje o porozumění svým vnitřním individuálním možnostem a jejich naplnění^xlvi. Jedná se o vyvedení jednotlivých aspektů svého já z nevědomí a integrování do vědomé bytosti jedince. Jedná se o integraci vědomé a nevědomé časti jedince.

Cílem individuace je podle kanadského analytického psychologa Daryla Sharpa celost osobnosti^xlvii. To je stav, v němž se spolupráce vědomí a nevědomí odehrává v naprostém vzájemném souladu^xlviii. Analytická psychologie si však není jistá, zdali je vůbec možné tohoto stavu dosáhnout.

K tomu, aby se hlubinná psychologie dostala ke kolektivnímu nevědomí - nagualu, využívá analýzy snů^*. Sen je podle nich nezávislá, spontánní manifestace nevědomí. Čarodějové sny využívají také k tomu, aby se dostali k nevědomí - nagualu, činí tak však svým specifickým způsobem^**.

Jung se zabýval také věštěním. To, co „primitivní“ národy označují za znamení, nazval synchronicitou, což je podle něj „akauzální spojující princip“

neboli tajemné spojení mezi psyché nějaké osoby a hmotným světem^xlix. Toto téma rozvíjí například kniha Marie – Luiz von Franz: Věštění a synchronicita -Psychologie smyslupné náhody, kde poměrně podrobně rozebírá podstatu znamení a princip knihy I-t´ing^***.

Pozoruhodná je také kniha zabývající se rozborem pohádek a mýtů a soustřeďující se na archetyp divoké ženy od diplomované psychoanalytičky hispánsko-maďarského původu, Clarissy Pinkoly Estés: Ženy, které běhaly s vlky^l.

Dílo a odkaz C.G. Junga je nesmírně rozsáhlý a stále se rozšiřuje usilovnou prací Jungových žáků a pokračovatelů. Aplikace Junga se zdaleka neomezuje na psychologii, zasahuje také například do medicíny či matematiky,

Využití Jungovy teorie poskytuje moderní vědě ukotvení ve starobylém mýtu. Věda dostává možnost navázat na starobylé poznání, pochopitelně v moderním výkladu a pojmosloví. I když jungiánští psychologové někdy hovoří o tajemných a mystických zkušenostech, přesto jsou zrcadlem našeho tonalu doby. Využití Junga jako nástroje pro další vědecký vývoj by bylo příležitostí pro přehodnocení celého našeho vztahu ke skutečnosti a k sobě samým.

Eduard F. Edinger, analytický psycholog, psychoterapeut, interpret a komentátor díla C. G. Junga, v předmluvě ke své knize Já a Archetyp píše:

„Teprve nyní začíná vzdělanému světu docházet, jak úchvatné syntézy poznání dosáhl C.G.Jung. (…) Pronikl až ke zdroji všech náboženství a kultur a objevil tak základ pro nový organický synkretismus lidského poznání a zkušenosti. Tento nový názor je tak vyčerpávající a všeobjímající, že jakmile bude pochopen, povede zákonitě k přímo revolučním změnám v lidském vidění sebe sama a světa.

Slovní prohlášení však nepostačují ke zprostředkování nových úrovní vědomí. Uvědomění si „reality psyché“, které tento nový pohled na svět umožňuje, může dosáhnout pouze jedinec sám, dlouho a úporně pracující na svém vývoji.“

Edinger dodává, že doufá, že svým dílem přispěje k cíli, jejž měl Jung na mysli, tedy k usmíření vědy a náboženství^li.

Podobnost s Toltéckou tradicí zachází mnohdy do jemných detailů. Pro každého člověka hledajícího své místo kosmickém řádu, a snažícího se poznat, kým doopravdy je, je přínosné studovat analytickou psychologii stejně tak, jako toltécký mýtus a šamanismus obecně^*.

1. 6. Tonal normálního člověka X tonal bojovníka

Bojovník zachází se svým tonalem velmi specifickým způsobem^lii , podle určitých pravidel. Tato pravidla se mohou nazývat způsoby bojovníka nebo bojovníkova bezchybnost. Naproti tomu běžný člověk většinou zachází se svým tonalem neuctivě a neurvale. Plní jej vypjatými emocemi, sebelítostí a sobectvím. Zásobuje jej nevhodnou stravou, ať již duchovní či fyzickou, způsobuje si nemoci. Přitom všem je však natolik žárlivý, že nedopustí, ani náznakem, zpochybnění jakýchkoliv prvků svého tonalu, byť by to měla být smrtelná nemoc. Zpochybnění byť jen jediného prvku na ostrově tonalu by totiž mohlo odhalit, co tonal ve skutečnosti je. Totiž pouhým popisem, který udržujeme tím, že žijeme podle pravidel tohoto popisu.

Castaneda uvádí slova dona Juana při praktikování cvičení „pozorování tonalů^“.

„Není to tak, že má (kolemjdoucí) slabý tonal a proto pije. Je to přesně naopak, pije, protože jeho tonal je slabý. Tahle slabost ho nutí být tím, čím je, ale totéž se v té či oné formě děje nám všem. Je však smutný fakt, že jsme se všichni dokonale naučili, jak si oslabit tonal. Já tomu říkám shovívavé hovění, oddávání se slabostem^liii.“

1. 7. Bojovník na ostrově tonalu

Bojovníkův postoj ke svému tonalu je naprosto jedinečný. Bojovník totiž

nikdy neopouští ostrůvek tonalu. Bojovník ho využívá^liv. Poslechněme si slova dona Juana:

„Tohle je tvůj svět. Nemůžeš se ho vzdát. Je zbytečné se na sebe

hněvat a být sebou zklamán. To jenom dokazuje, že se tonal člověka zmítá ve vnitřním boji. Boj uvnitř tonalu člověka je snad ten nejnicotnější souboj, jaký znám. Bojovník vede pevný život tak, aby ukončil tento zápas^lv.“

       Způsob bojovníka je harmonie – nejdřív je to soulad mezi činy a rozhodnutími, potom také harmonie mezi tonalem a nagualem^lvi. Bojovník se musí učit být bezchybný a důkladně prázdný než vůbec může byť jen pomyslet na to, že by se mohl stát svědkem nagualu. Začíná tak, že zametá ostrov tonalu a potom jej udržuje v čistotě. To je jediná možnost, kterou bojovník má. Čistý ostrov neklade žádný odpor^lvii.

Člověk musí být jednotný, aby mohl být obyčejným tonalem. Celá bytost musí patřit ostrovu tonalu. Bez této jednoty by člověk zešílel. Čaroděj však tuhle jednotu musí rozlomit, ale neohrozit přitom svou bytost. Cílem čaroděje je trvat dál, to znamená, že nebude podstupovat zbytečná rizika. Proto také celé roky zametá svůj ostrov a dělá to tak dlouho, až z něj takřka může vyklouznout^lviii. Don Juan k tomu říká:

        „Velmi důležité je, nenechat tonal, aby se smrštil nepatřičně. Zásadní věcí pro bojovníka je přesně poznat, kdy má nechat tonal smrštit se a kdy ho zastavit. To je veliké umění. Bojovník se musí rvát jako démon, aby srazil svůj tonal, a přece přesně v ten okamžik, kdy se tonal smršťuje, musí obrátit, aby okamžitě toto smršťování zarazil^lix.“

        Bojovníka usiluje o to být dokonalým tonalem a být dokonalým tonalem pro něj znamená uvědomovat si všechno, co se děje na ostrově tonalu^lx. Proto musí být tonal takřka prázdný, aby jej bojovník při své výpravě do nagualu mohl udržet a zachoval si tak život.

1. 8. Oči tonalu a jejich osvobození

Don Juan radí, že když máme něco do činění s nagualem, nikdy se do

něj nesmíme dívat přímo. Na nagual se lze dívat jedině tak, jakoby to byla věc úplně obyčejná. Doporučuje mrkat, aby bylo přerušováno zaměření zraku^lxi.

          Naše oči jsou totiž oči tonalu, přesnější by možná bylo říci, že naše oči jsou vycvičeny tonalem, a proto si na ně tonal činí nárok. Posedlostí každého je potřeba skládat si svět podle pravidel tonalu, takže pokaždé, když jsme konfrontováni s nagualem, přimějeme své oči, aby znehybněly a neustupovaly. Bojovník musí vynaložit úsilí, aby si osvobodil oči. Jde o to, aby přesvědčil tonal, že existují ještě jiné světy, které mohou míjet před stejnými okny. Bojovník tedy musí nechat své oči volně být, aby byly opravdovými okny.

„Oči mohou být okny, kterými buď čučíme do nudy, nebo kterými nahlédneme do nekonečnosti^lxii.“

1. 9. Způsob předání nagualu učedníkovi

Toltécká poučení se vedou tím způsobem, že po celou dobu výuky učitel

s učedníkem rozmlouvá o učedníkově tonalu i o jeho nagualu. Na začátku se mluví k tonalu. Právě tonal se totiž musí vzdát své nadvlády. Ale je nutné, aby to udělal rád. Tonal je nucen vzdávat se zbytečných věcí jako je vlastní důležitost nebo holdování slabostem. Problém je ovšem v tom, že tonal na těchto věcech lpí, zatímco by měl být rád, že se toho svinstva zbaví. Úkolem tedy je přesvědčit tonal, aby se uvolnil a stal se fluidním, stal se pohyblivý a proměnlivý. Právě tohle čaroděj potřebuje ze všeho nejvíce - silný, volný tonal. Čím je silnější, tím méně lpí na tom, co dělá, a tím je také snazší ho stáhnout. Již víte, že tonal se za určitých okolností stahuje, zejména když je na „rozpacích“. Jedním z charakteristických rysů tonalu je jeho „plachost“. Existují určité případy, kdy se tonal nechá unést překvapením a jeho plachost nutně způsobí, že se srazí a stáhne^lxiii.

Štulec

Šaman předávající učení může využít metody štulce. Chopí se svého krychlového centimetru příležitosti a uštědřením štulce dosáhne toho, že se tonal učedníka stáhne.

Don Juan tento manévr popisuje takto:

„Musíš udeřit přesně v určitý okamžik a na to samozřejmě musíš umět vidět^lxiv.“

Výkřik

Šaman může ke stažení tonalu učedníka také použít nečekaný a náhlý řev. Výkřik je jedním z nejdůležitějších věcí čarodějství. Don Genaro (šaman z don Juanovy skupiny) se uměl soustředit na svůj výkřik a používat ho jako prostředek^lxv. „Náhlý děs“ totiž vždycky přiměje tonal, aby se smrštil^lxvi.

Jakmile se tonal smrští, ujímá se vlády nagual a ten je schopen vykonávat nepředstavitelné skutky.

Podle slov dona Juana nedokáže nikdo přežít záměrné střetnutí s nagualem bez důkladného výcviku. Trvá několik let než se tonal na takové střetnutí připraví. Obyčejně se stává, že setká-li se průměrný člověk tváří v tvář s nagualem, je to pro něj tak obrovský šok, že zemře. Cílem výcviku bojovníka tedy není naučit ho čarovat nebo provádět kouzla, ale připravit jeho tonal tak, aby se nepodělal^lxvii.

Jedním z cílů bojovníkova výcviku je prý zarazit ohromení tonalu. Jde o to, aby byl bojovník proměnlivý a pohyblivý, natolik fluidní, aby dokázal všechno připustit, aniž by cokoliv připouštěl^lxviii.

1. 10. Učitel a dobrodinec

Nagual většinou učedníkovi ukazuje jiný člen šamanské skupiny než ten, kdo předává poučení. Tohoto Toltéka učedník nazývá svým dobrodincem. Je to tak z jednoho prostého důvodu - nagual má natolik zdrcující vliv, že kdyby jej ukazoval přímo vyučující, mohlo by to zcela vážně narušit celý proces předání. Učedník, přesně řečeno učedníkův tonal, totiž získává hluboký, fyzický strach z bojovníka, který pro něj představuje nagual (v případě Castanedy to byl don Genaro, pro Genarovy učedníky zase Don Juan). Nagual je rozumově nepochopitelný. Je to neznámo a tajemno, a proto je zákonitě děsivý pro člověka, který je zvyklý na „teplo“ a „útulno“ svého tonalu.

Učitel má na starost učedníkův tonal, zatímco dobrodinec se stará o nagual. Povinnost učitele je pomáhat ve všem, co se týká tonalu a vše co dělá, je proto, aby splnil jeden jediný úkol: vyčistit a znovu uspořádat ostrov tonalu. To je práce učitele. Úkolem dobrodince je poskytnout nepopiratelnou ukázku nagualu a ukázat, jak se k němu dostat^lxix.

Ne každý má však učitele i dobrodince. Don Juan řekl, že když je obyčejný člověk připraven, síla mu poskytne učitele a on se stává učedníkem. Když je učedník připraven, síla mu poskytne dobrodince a on se stává čarodějem^lxx. Jedním dechem však dodal, že nikdo neví, jak se to děje.

„My jsme jenom lidi. Někteří z nás jsou lidé, kteří se naučili vidět a používat nagual, ale nic z toho, co získáváme v průběhu života, nám nemůže odhalit jaké plány má síla^lxxi.“

1. 11. Nagual je smrtelně nebezpečný!

Jakmile se jednou nagual naučí vynořovat na povrch, může tonal velice

poškodit, jestliže se objevuje nekontrolovatelně. Proto musí bojovník svůj tonal přesvědčovat rozumem a svůj nagual činy, dokud se nezačnou vzájemně podpírat. Tonal vládne, ale přesto je velice zranitelný. Nagual se však nikdy, nebo téměř nikdy, neprojevuje, ale pokud se projeví, tonal se vyděsí^lxxii. Tonal je nutno chránit za každou cenu. I když je nutné vzít mu korunu, musí stále zůstat chráněným dohlížitelem. Je-li tonal ohrožen, vždycky to může skončit smrtí. Jestliže umře tonal, umře celý člověk. A protože tonal je v podstatě slabý, snadno se zničí, je jedním z umění bojovníka rovnováha a vyvažování tak, aby se nagual vynořoval a podporoval tonal. Je to umění, neboť čarodějové vědí, že nagual se vynořuje pouze tehdy, když se intenzívně zesílí tonal. A to zesilování a nabíjení tonalu se nazývá osobní síla^lxxiii.

        Vyčištění a opětovné uspořádání tonalu je absolutní proměna, o které učitel učedníkovi říká od prvního okamžiku, kdy se potkali. Chce-li učedník uspět na stezce poznání, je tato proměna nutná. Nestačí však pouze změnit nálady nebo postoje nebo vzhled, tato změna vyžaduje přetvoření ostrova tonalu^lxxiv. Jestliže má bojovník na svém ostrůvku příliš mnoho zbytečných věcí, nebude schopen vydržet střetnutí s nagualem^lxxv.

O vynořování nagualu čarodějové hovoří také jako o útocích nagualu a pokud nemá učedník dost síly odrážet útoky nagualu umírá, bez ohledu na pomoc učitele či dobrodince^lxxvi. Takové je riziko.

1. 12. Používání a prožívání nagualu

Nagual dokáže vykonávat neobyčejné věci. Věci, které se zdají

nemožné. Věci, které jsou pro tonal nemyslitelné. Ale nejzvláštnější na tom je, že ten, kdo to provádí, vůbec neví, jak se tyto věci dějí. Tajemstvím čaroděje je, že ví, jak se dostat k nagualu, ale jakmile se tam jednou dostane, to, co se děje, to co cítí prostě nedokáže popsat^lxxvii. Don Juan celý proces popisuje takto:

„Bojovník se naučí naladit svoji vůli, namířit ji na jeden malinký bod, zaostřit ji tam, kam chce. Je to jako by se jeho vůle, která mu vychází z břicha, stala jediným světelným vláknem – vláknem, které může zaměřit na každé myslitelné místo. Toto vlákno je cestou pro nagual. Nebo lze také říci, že se bojovník ponoří do nagualu po tomto jediném vlákně. Jakmile se tam vnoří, začne se nagual projevovat podle jeho osobního temperamentu. Jestliže je bojovník veselý, je i nagual veselý. Jestliže je bojovník založen spíš truchlivě, je i nagual truchlivý. Jestliže je bojovník zlomyslný, je zlomyslný i nagual^lxxviii.“

Dodává, že don Genaro je tak fluidní bojovník, že i to nejmenší zaostření jeho vůle přiměje jeho nagual provádět ty nejneuvěřitelnější kousky^lxxix.

1. 13. Jak si nagual vysvětluje ten kdo nevidí

Každý kdo vidí může být svědkem nagualu, kdo nevidí ten není svědkem

ničeho, nevidí nic, jenom snad stromy, jimž profukuje silný vítr. Všechny neznámé projevy nagualu si vysvětluje jako něco, co zná. A bude-li bojovník tlačit na někoho, kdo nevidí, řekne mu, že sice cosi viděl, ale že si nedokáže vzpomenout, co to bylo. To je jenom přirozené. To, co bude říkat, bude mít smysl. Koneckonců, jeho oči nebyli svědkem ničeho neobvyklého, jsou to oči tonalu a jako takové se musí omezovat na svět tonalu v němž není nic, co by bylo tak ohromě nové, nic, co by oči nedokázaly pojmout a co by tonal nedokázal vysvětlit^lxxx.

Každý bojovník usilující o to stát se svědkem nagualu musí vést

bezchybný a pevný život, který mu pomůže nashromáždit dostatek osobní síly na to, aby setkání s nagualem přežil. Don Juan důrazně varuje Castanedu:

„Tohle nejsou jenom slova. Za branou očí tonalu zuří vichřice. Myslím opravdová vichřice. Tohle není metafora. Je to vichr, který člověku odfoukne život. Je to ve skutečnosti právě ten vítr, který přivál všechno živé na tuto zemi^lxxxi.“