Výklad čarodějů

         Potřebuji tvou absolutní pozornost. Pozornost v tom smyslu,v jakém ji chápou bojovníci: pravé zastavení, aby tebou mohl výklad čarodějů plně prosáknout. Jsme na konci svého úkolu. Dostal jsi všechny potřebné pokyny a teď se musíš zastavit, ohlédnout se zpátky a znovu uvážit svoje kroky. Čarodějové říkají, že jedině tímto způsobem se dá upevnit to, co člověk získal (don Juan Matus, Příběhy sílyⁱ).

        Jak tu teď sedíš, nemáš nic jiného, než sílu svého života, která drží pohromadě onen shluk pocitů (don Juan Matus, Příběhy sílyⁱⁱ).

1. Výklad čarodějů

   1. O výkladu

Poučení o tonalu a nagualu je jádro výkladu čarodějů. Vědět o tom se zdá být zcela neškodné, od učitele se však očekává, že bude mluvit upřímně a upozorní svého učedníka, že neškodnost a mírumilovnost tohoto okamžiku je pouze klamné zdání, že před ním leží bezedná propast a že už nijak nelze bránu znovu zavřít, jakmile se jednou otevřeⁱⁱⁱ.

„Výklad čarodějů, který vůbec nevypadá jako výklad, je vražedný. Vypadá neškodně, je okouzlující, ale jakmile se mu bojovník otevře, uštědří mu takovou ránu, jakou nemůže nikdo vydržet.

Buď tedy připraven na nejhorší, ale nespěchej a nezmatkuj. Nemáš ani chvilku času a přece jsi obklopen věčností. To je ale paradox pro ten tvůj rozum^iv!“

Dle názoru dona Juana by se neměli dělat tajnosti v žádném směru, jenž

se týká údělu světelných bytostí. Kdo bude mít prospěch z takového zjevení a kdo ne, o tom rozhoduje jedině osobní síla. Říká, že zkušenost s bližními mu dokázala, že jen málokdo, opravdu málokdo, je ochoten naslouchat, a z těch mála, kteří naslouchají, jich bude ještě méně ochotno jednat podle toho, co slyšeli, a z těch, kdo jsou ochotni takto jednat, jich má jen málo dost osobní síly, aby mohl mít prospěch ze svých činů. A tak se tajnosti s výkladem čarodějů scvrkávají na zaběhanou rutinu, která je možná stejně prázdná jako všechny ostatní^v.

        Roky tvrdého výcviku jsou přípravou na bojovníkovo zničující střetnutí s tím, co leží tam dál^vi. Osobní síla bojovníkovi pomůže velice snadno vklouznout do výkladu čarodějů. Ten výklad však není to, co by člověk nazval vysvětlením. Svět se svým tajemstvím je sice díky němu méně děsivý, ale není zcela srozumitelný. Taková by měla být podle dona Juana podstata vysvětlování. V tomto bodě upozorňuje Castanedu:

„Ale to není to, co ty chceš. Ty totiž hledáš zrcadlení svých vlastních představ^vii.“

1. 2. Připravenost k výkladu čarodějů

Dosáhnout připravenosti pro výklad čarodějů je velmi obtížné. Nemělo

by to tak být, ale mi tvrdošíjně hovíme své slabosti – celý život podléháme svému náhledu na svět^viii.

Čarodějové tvrdí, že jsme uvnitř bubliny. Je to bublina, do které jsme byli vloženi ve chvíli, kdy se narodíme. Tato bublina je na počátku otevřená, ale potom se začne zavírat a nakonec nás v sobě zapečetí a my v ní pak žijeme celý život. Ta bublina, to je naše vnímání. A to, čeho jsme svědky na jejích kulatých stěnách je náš vlastní odraz. To, co se zrcadlí, je náš náhled na svět. Ten náhled je první popis, který je nám předáván od okamžiku narození, dokud se do něj nezachytí celá naše pozornost a ten popis se nestane náhledem. Tato bublina je pochopitelně tonal.

Úkolem učitele je uspořádat náhled jinak a připravit světelnou bytost na dobu, kdy jí její dobrodinec tu bublinu otevře zvenčí^ix. A bublina se otevírá proto, aby se světelné bytosti umožnil náhled na její celistvost. Don Juan dodává:

„Přirozeně, že to nazýváme bublina, to je zas jen způsob, jak se o tom dá mluvit^x.“

        Ten choulostivý manévr, kdy se světelná bytost přivádí ke své celistvosti, vyžaduje, aby učitel pracoval uvnitř bubliny a dobrodinec zvnějšku. Učitel nově uspořádá pohled na svět neboli popis světa nebo také ostrov tonalu. Práce učitele, alespoň co se týče učedníkova vnímání, spočívá v novém uspořádání všech prvků na ostrově do jedné části bubliny. Vyčištění a nové uspořádání ostrova tonalu znamená přeskupit všechny prvky na stranu rozumu^xi. Učitel toho dosáhne tak, že naučí učedníka zásadám bojovníka.

        „Uměním učitele je přimět svého učedníka, aby si přesunul svůj náhled na svět do pravé půlky bubliny (…) to je strana tonalu. Učitel se vždycky obrací na tuhle stranu a tím, že svému učedníkovi předkládá způsoby bojovníka, kterými ho nutí k rozumnosti, střízlivosti, síle charakteru i těla, ale současně mu přitom ukazuje nemyslitelné a přece skutečné situace, s nimiž se učedník nedokáže vypořádat, přinutí ho uvědomit si, že jeho rozum, i když je to věc nanejvýš skvělá, dokáže zvládnout pouze malou oblast^xii.“

        Jakmile je bojovník konfrontován se svou neschopností vysvětlit všechno rozumně, udělá všechno možné, jen aby podpořil a ochránil svůj rozum a zapojí do toho všechno, co k tomu má. Učitel do toho nemilosrdně buší a postará se, aby měl učedník celý svůj náhled na svět jen v jedné polovině bubliny. Na druhou polovinu bubliny, na tu, která se vyčistila, si pak může dělat nárok něco, co čarodějové nazývají vůle^xiii.

1. 3. Rozlomení pečetě vnímání

Úkolem učitele je tedy dočista smazat polovinu bubliny a všechno přehrát na druhou půlku. Úkolem dobrodince je pak otevřít bublinu na té straně, která byla vyčištěna. Jakmile je jednou tato pečeť zlomena, bojovník už nikdy nebude stejný. Ovládá pak svou celistvost. Polovina bubliny je základním centrem rozumu, tonalu, zatímco druhá polovina je základním centrem vůle, nagualu^xiv. Don Juan dodává:

„Takový je řád, který by měl převládat, jakékoliv jiné uspořádání je nesmyslné a zbytečné, protože jde proti naší přirozenosti. Zbavuje nás našeho magického dědictví a sráží nás v nicotu^xv.“

1. Mysl TAO a I-t´ing

I-t´ing neboli Kniha proměn je považována za nejstarší čínský text. Dle tradice je připisována čtyřem autorům. Jsou to Fu Si, legendární postava z doby přibližně 3000 let př. n. l. (tedy před 5000 lety!), král Wen, vévoda z Čou a Konfucius^xvi.

Výklad I-t´ingu, který používám, je založen na učení taoistické školy Úplného poznání skutečnosti a zčásti také dalšího směru, jenž se nazývá Cesta nejvyššího míru^xvii. Tyto školy v mnohém připomínají toltéckou stezku, možná je to dáno tím, že se Taoismus vyvinul z čínského šamanismu.

I-tíng je jedna z prvních knih, kterou člověk napsal. Co nám chtěl člověk před 5000 lety sdělit? Jaké bylo jeho poznání? Jaký byl on a jeho svět? Co jej přimělo k tomu, aby své poznání uchoval v psané podobě a jaké má pro nás dnes praktický dopad?

I-t´ing je psaný 64 znaky - trigramy, z nichž každý má vyjadřovat určitý aspekt skutečnosti. Lze také říci, že každý znak je vyjádřením určitých „cest“ taoistické praxe^xviii. Význam I-t´ingu je učenci znovu a znovu vykládán a objasňován tak, aby byl přijatelný a pochopitelný pro daný tonal doby. Čerpám z výkladu z roku 1796 taoistického Mistra Liu I-minga, v překladu Thomase Claryho, který uvádí, že byl tento Mistr znám jako Svobodný člověk s přízviskem Ten, který poznal, co je za podstatou^xix. O pravé podstatě I-t´ing hovoří, že je bez tvaru a neuchopitelná^xx.

Taoismus úplného poznání skutečnosti klade důraz na harmonický vývoj fyzických, společenských a duchovních složek lidského života. Rozvíjí tvořivý přístup v každodenním životě i k mystickému dosažení toho, co nazývá Nejvyšším stavem poznání^xxi. Dle Mistra Paj – čanga by ten, kdo provádí praxi taoismu, měl zkoumat návyky své mysli, její sklony, předsudky, zaměření, fixace a směřování, aby je mohl včas podchytit a ovládnout (…). Tímto způsobem je možné zbavit se svých vlastních pout a dosáhnout stavu stálého uvědomování si skutečnosti věčnosti^xxii. Zdá se tedy, že cíl Taoismu odpovídá cílu, který si vytkli Toltéci: dostat se k nekonečnu-věčnosti a uvědomit si je.

Nejzákladnějším pojmem je Tao, představující všeobecný i specifický řád a podstatu, božský mechanismus, vesmírný princip obsažený ve všech projevech. Čínští myslitelé hledali cestu k poznání lidské podstaty a předurčenosti, tuto cestu nazývali velká Cesta a I-t´ing jim sloužil jako pomocník, spojující s oblastmi lidského vývoje. Lu-Tung-pin označuje I-t´ing za tajemství božského mechanismu. Liu I-ming zase píše, že I-t´ing je kniha zkoumání a hledání základu poznání pravé podstaty bytí a smyslu života^xxiii. I-t´ing popisuje řád vesmíru a jelikož my jsme součástí tohoto řádu, informuje nás o tom, kde je naše místo v tomto řádu během životní etapy, kterou prožíváme na cestě za poznáním. Na cestě za nalezením vlastní celistvosti. Věštění s pomocí I-t´ingu nehovoří o budoucnosti jako spíše o přítomnosti. Na základě této informace poté poskytuje návrh možného jednání/nejednání tak, aby člověk konal v souladu s nebeským principem. O I-t´ingu se hovoří jako o knize proměn, myslí se tím proměna člověka směrem k božskosti. Liu I-ming říká:

„Věčnost je podstatou proměny (…) Osvobození se od myšlenek a osvobození se od dedukcí, to je také podstatou proměny. Ten, kdo zná tyto funkce, může dohlédnout až k samé podstatě^xxiv.“

Vypadá to, že Taoisté usilují o zření podstaty vesmíru, stejně jako Toltékové. Thomas Clary píše, že podle jednoho způsobu Taoistické praxe je možné dosáhnout vnímání skutečnosti (…) prostřednictvím vyprázdnění mysli, zbavením se subjektivity a zklidněním osobních dispozic(…) Tento stav, často popisovaný jako „osvobození se od myšlenek a dedukcí,“ (…) „prázdnota a znehybnění“, bývá považován za jakousi vstupní bránu do stavu probuzení veškerých lidských možností^xxv. V textech popisujících základní taoistické praxe se uvádí, že (…) se člověk dostává do přímého spojení se skutečností, s „krajinou bez jakýchkoliv překážek“^xxvi. Toltéci by tyto procesy zřejmě popsali tak, že zastavením vnitřního dialogu se otevírá brána k nagualu, dosahujeme vlastní celistvosti (Taoisté používají označení: „Původní tvář“) a můžeme vnímat vesmír bez jakékoliv interpretace.

Taoisté říkají, že lidská mysl má dvě části – jednu z nich označují za pravou (nebeskou, prvotní), druhou za falešnou (získanou, pozemskou, lidskou). Pravá mysl je podle nich prostorná (…), kde je pravá mysl, tam je mír a volnost. Tato mysl se také označuje jako mysl Tao. Bývá spojována s „nebeskou myslí“, v kontrastu s „lidskou myslí“^xxvii.

„Zářící mysl je myslí Tao (jang), bloudící mysl je lidskou myslí (jin) (…). V Lidské mysli je obsažena mysl Tao a mysli Tao je obsažena lidská mysl^xxviii.“

Dále říkají, že jin (lidská mysl) v nás v průběhu života narůstá, zatímco jang (mysl Tao) je vytěsňována až je naprosto vyčerpána, což mívá fatální následky. Čelit tomu můžeme tak, že se zbavíme planého intelektuálství a navrátíme se k prapůvodní čiré podstatě^xxix.

Mysl Tao tedy zřejmě odpovídá části nás, kterou Toltéci nazývají nagual, a lidská mysl zase tonalu. Dle Taoismu se k božské mysli Tao dostaneme tím, že vyprázdníme mysl, tedy zastavíme vnitřní dialog. Liu I-mnig radí, že máme „vyprázdnit mysl a naplnit břicho“^xxx. Podle dona Juana je centrum našeho prvního kruhu síly, tedy rozumu, v hlavě, toto je centrum pro tonal. Druhé centrum, centrum pro nagual, se nalézá v oblasti břicha a Toltékové je nazývají vůle.

Aby mohl člověk dosáhnou mysli Tao musí vést pevný a disciplinovaný život v mnohém odpovídající stezce bojovníka. Musí překonat přitažlivost materiálních předmětů, aby se stal svobodný a volný (I-ťing, str.25). Taoisté kladou důraz na pevnost, přizpůsobivost (don Juna říká, že bojovník musí být jako fluidum^xxxi), učenlivost, ovládání sebe samého, skromnost, nezištnost, ukázněnost, pokora, ohleduplnost vůči druhým, prostota a opravdovost^xxxii. Zdůrazňují zbavování egoismu obdobně jako Toltéci považují vlastní důležitost za největšího nepřítele člověk usilujícího o poznání. Taoisté k vysvětlování svého učení používají celou řadu metafor. Říkají, že „pěstují lotosy v ohni“, což znamená, že usilují o to, žít v tomto světě a jednat účinně, aniž by člověk podlehl jeho vlivů, jinými slovy usilují o bezchybnost toltéckého bojovníka.

Součástí Toltécké praxe je také využívání znamení. Norbert Classen rozlišuje přitakání světa, ukazatele cesty a znamení^xxxiii. Znamení jsou pro Toltéky vyjádřením ducha, který je vede vesmírem. Usilují o to, aby očistili svůj spojovací článek s duchem, naladili se na něj a dělali vše v jeho souladu. Duch poté rozhoduje o jejich činech. Odevzdat se duchu je vrcholným činem bojovníka. Věštění je využívání znamení, avšak opačným směrem. Když je člověk v úzkých a neví si rady, nemusí čekat na znamení ducha, ale může se jej sám zeptat. Prostředky, pomocí kterých přicházejí odpovědi, jsou různé. V lidské historii se velmi osvědčil právě I-t´ing. Marie-Luiz von Franz v knize Věštění a synchronicita však varuje, že se nemá I-t´ingu používat „jen tak, uvidíme, co nám vyjde.“ V takovém případě by odpověď orákula nedávala smysl. I-t´ing se má používat jen když člověk cítí jistou nevýchodnost situace, není si jist pro jakou cestu se má rozhodnout a podobně. V takových obdobích lidského života je I-t´ing nástroj pro vyjádření toho, co se děje (mimo naše vědomí). Dle Jungiánů poukáže na to, jaký archetyp se konsteluje^xxxiv, podle Taoistů vyjádří aktuální vzestup či oslabení jin a jangu, podle Toltéků vyjádří záměr ducha…

O I-´tingu, Taoismu a synchronicitě bych se rád rozepsal více, téma je zajímavé, také však nekonečně rozsáhlé. Zájemce proto odkazuji na Taoistický I-ťing a tři stejné mince a přeji jim mnoho zábavy.

1. 4. Roztahování křídel vnímání

Výklad čarodějů používá metafory o roztahování křídel vnímání^xxxv. Tvrdí, že každá bytost má silná a dlouhá energetická vlákna vycházející z ní různými směry. Ta vlákna jsou tu prý proto, aby vedla vnímání nagualu, stejně jako oči vedou normální vnímání tonalu^xxxvi. Castaneda svoji zkušenost s nagualem a použitím světelných vláken popisuje v knize Příběhy síly takto:

        „Říkali, že moje vlákna jsou všude kolem mě a že skrze ně můžu vnímat všechno najednou. Jedno jediné vlákno prý postačí ke skoku ze skály do propasti nebo zas z propasti na skálu (…).

Oba mě pobízeli, abych skočil na dno propasti. Říkali, že nejdřív musím cítit svoje vlákna, potom oddělit to, které sahá až dolů, a sjet po něm^xxxvii (…).

Říkali, že mám nechat svá křídla vnímání, aby se rozvinula a dotýkala se tonalu a nagualu současně, aniž bych si uvědomoval, že přecházím od jednoho k druhému^xxxviii (…).

Potom se mě zmocnila zvláštní nálada a já jsem skočil s veškerou svou tělesností^xxxix (…).

Byl jsem vědomí samo^xl (…).

        Ona sladká jednota, kterou nazývám „já“ už neexistovala (…). Byl jsem kolonií samostatných jednotek, které byly zvláštním způsobem svázány a držely spolu, kolonií jednotek, které se nutně spojí, aby vytvořili jedinečné vědomí – moje lidské vědomí.

        (…) celé moje jedinečné vědomí „vědělo“, že „já“, toto „mě“ mého důvěrně známého světa, je kolonie, konglomerát samostatných, nezávislých pocitů, které k sobě váže pevná soudržnost. A tato pevná soudržnost…, tato sounáležitost, (…) byla moje životní síla (…).

        Toužil jsem po tom „neznámém“, kde moje vědomí není sjednoceno^xli.“

1. 5. Výklad čarodějů

To je tedy výklad čarodějů. Nagual je nevyslovitelný. Všechny možné

pocity a bytosti a já se v něm vznášejí jako bárky, mírumilovně, neměnné, navždy. Potom pojivo života některé z nich spojí dohromady^xlii.

        Když pojivo života spojí tyto pocity dohromady, je stvořena bytost. Bytost, která ztrácí pocit své vlastní přirozenosti, která je oslepena oslnivou září a hlukem oblasti, kde se bytosti vznášejí, tonalem. Tonal je to, kde existuje veškeré sjednocené uspořádání. Bytost vyskočí do tonalu, jakmile životní síla spojí všechny potřebné pocity dohromady.

        Tonal začíná narozením a končí smrtí. Jakmile síla života opustí tělo, všechna ta malá vědomí se rozpadnou a vrátí tam, odkud přišla, do nagualu. To, co bojovník dělá při cestě do neznáma, se velmi podobá umírání, ovšem s tím rozdílem, že se shluk jednotlivých pocitů nerozpadne, ale trochu rozšíří, aniž by ztratil svou vlastní soudržnost.

K neznámu se bojovník nijak nemůže vztahovat. Může být jen jeho svědkem. Výklad čarodějů praví, že každý z nás má střed, z něhož lze být svědkem nagualu, a to je vůle. Pomocí vůle se bojovník může odvážit vstoupit do nagualu a nechat svůj shluk, aby se spojoval a přeskupoval všemi možnými způsoby^xliii.

        Nagual se projevuje velmi osobně. Záleží jen na každém jednotlivém bojovníkovi, jak bude řídit přeskupování tohoto shluku. Don Juan říká, že lidská forma nebo lidské cítění je svérázné a možná je nám ze všech forem nejmilejší, nicméně existuje nekonečné množství jiných forem, které ten shluk na sebe může přijmout. Čaroděj na sebe umí přijmout každou formu, kterou chce. Čaroděj, který pevně drží celistvost sebe sama, může řídit části svého shluku tak, aby se spojily jakýmkoliv myslitelným způsobem^xliv. Čaroděj může tato křídla používat k tomu, aby se dotýkal i jiných celistvostí, například vnímání vrány, kojota, cvrčka nebo řady jiných světů v tomto nekonečném vesmíru. Podle dona Juana nás křídla vnímání mohou zanést na nejtemnější hranice nagualu nebo do nemyslitelných světů tonalu^xlv.

1. 6. Rozum a nagual – poslední kousek výkladu čarodějů

        Člověk může nagual zrcadlit svou vůlí, i když jej nikdy nemůže vysvětlit. Rozum bojovníka nakonec připustí, že nagual je nepopsatelný, ne proto, že ho přesvědčily důkazy, ale proto, že je bezpečné to připustit. Jeho rozum je v bezpečí, všechny prvky tonalu jsou totiž na jeho straně^xlvi.

        „Úkolem učitele je udělat to vždycky tak, aby se rozum cítil v bezpečí (…) i přes to, co máš za sebou, se ti v tuto chvíli zdá, že stále existuje jádro, o němž můžeš tvrdit, že je ti vlastní, a to je tvůj rozum. Ale to je iluze. Tvůj vzácný rozum je pouze středem shluku, středem spojení, je to zrcadlo, které odráží něco, co je mimo ně^xlvii.“

        Poslední částečka výkladu čarodějů praví, že i rozum pouze zrcadlí vnější řád, ale nic o něm neví. Nedokáže ho vysvětlit, stejně tak, jako nedokáže vysvětlit nagual.

        Tonal každého z nás je pouze odrazem onoho nepopsatelného neznáma naplněného řádem, nagual každého z nás je zase jen odrazem prázdnoty, která všechno obsahuje. Rozum může být pouze svědkem působení tonalu, ale nikdy mu nemůže porozumět nebo ho rozluštit. Sám fakt, že myslíme a mluvíme ukazuje na řád, který dodržujeme, aniž bychom kdy věděli, jak to děláme a co ten řád vlastně je.

        Čarodějové říkají, že pomocí své vůle dokáží být svědky toho, jak působí nagual. Prostřednictvím rozumu, bez ohledu na to, co s ním děláme a jak to děláme, jsme zase svědky působení tonalu. V obou případech není naděje, že bychom vůbec někdy mohli pochopit nebo vysvětlit co je to, čeho jsme svědky^xlviii.