...zavíráme.

         Poznání je síla. Dlouho trvá, než spoutáš dost síly, abys o něm mohl byť jen mluvit (don Juan Matus, Cesta do Ixtlanui).

        Svoboda je jako nakažlivá nemoc (..). Leckdo to možná neocení, ale to jen proto, že nechce být svobodný. Ze svobody jde strach. Nezapomínej na to (don Juan Matus, Vnitřní oheňii).

1. …zavíráme.

Musím se přiznat, že jakékoliv kritické a zároveň poctivé uchopení toltéckého systému poznání je pro mne velice obtížné. Jsem přesvědčen, že člověk musí být na vysoké úrovni vědomí, aby mohl o něčem tak abstraktním a nalézajícím se mimo svět slov vynést nějaký soud, který by měl váhu. Castaneda v předmluvě ke své druhé knize (Oddělená skutečnost) píše o metodě, kterou použil ve vztahu k něčemu tak cizímu, jako je nagualismus:

„Je zřejmé, že (…) všechny události, které se odehrály v rámci tohoto cizího systému rozumné interpretace, lze vysvětlit nebo pochopit jen ve významových jednotkách, které mu odpovídají. A tak je tato práce reportáží a jako reportáž by také měla být čtena. Systém, který jsem zaznamenal, mi byl nesrozumitelný. Kdybych tedy usiloval o cokoliv jiného, než jen o něm podat zprávu, bylo by to zavádějící a nepatřičné. Proto jsem v tomto ohledu přijal fenomenologickou metodu a snažil se přistupovat k čarodějství výlučně jako k jevům, které se mi ukazují. Já jako vnímající jsem zapsal, co jsem vnímal, a ve chvíli vnímání jsem se snažil zdržovat se veškerých úsudkůⁱⁱⁱ.“

Ve své třetí knize (Cesta do Ixtlanu) zase píše:

„Tvrdím, že všem těmto krokům lze porozumět jedině v kontextu popisu, k němuž patří^iv.“

Mám za to, že pokud chceme k poznávání skutečnosti přistupovat opravdu poctivě a pokud jsme tedy ochotni znovu důkladně prověřit i nejzákladnější premisy, na kterých stojí náš systém poznání, musíme k toltéctví přistupovat s otevřeným srdcem, připraveni přehodnotit vše, co tvoří základní prvky našeho života, našeho světa. Kriticky hodnotit mistrovství Toltéků z naší současné pozice by bylo nepatřičné. Stojí na jiných premisách než systém poznání naší kultury.

Západní kultura a její vědecká metoda poznávání světa stojí pouze na používání rozumu. Toltéci rozumu používají také a dokonce usilují o natolik efektivní užívání rozumu, které je běžnému člověku velmi vzdálené. Tvrdí však, že jakkoliv je rozum věcí skvělou, je to nástroj velmi omezený… a omezující. Dějinné období, ve kterém žijeme, by se dalo označit jako „věk rozumu“ či „vítězství rozumu“. Je to však také období, kdy se lidstvo dostalo do slepé uličky. Neopodstatnělá a vlastně nekritická (jaký paradox!) víra v rozum a jeho analytickou schopnost způsobila odcizení člověka v takřka všech aspektech jeho života. Před lidstvem se stále jasněji rýsuje hluboká propast, a i když čas letí jako splašený, zdá se, že zatím neexistuje ani náznak možného řešení z nekonečného množství společenských a ekologických potíží současného lidstva, které jsme si sami přivodili. I když je rozum někdy ochoten připustit tragičnost naší situace, vždycky má v záloze nějaké „jenže…“ a „to je pravda, ale…“, které nás uchovává v jakémsi polospánku, ke kterému jsme byli od dětství vedeni.

Během mého osmnáct let trvajícího studia na různých stupních naší školské soustavy mne nesčetněkrát napadala jedna myšlenka. Intuitivně jsem cítil, že poznávat je jednou ze základních přirozeností člověka. Jak je tedy možné, že vzdělání tolik ohlupuje?! Mnohdy jsem se cítil zcela zahlcen, ať již informacemi nebo požadavky. Byl jsem z toho nešťastný. Měl jsem pocit, jako by se mne snažili nacpat do příliš těsného prostoru. Jak je však možné, že jsem byl nešťastný z poznávání, když touha poznávat je lidskou přirozeností? Tyto úvahy byly možná impulsem, který mne nakonec přivedl na pedagogickou fakultu. Možnou odpověď jsem však nalezl v jiné knihovně než fakultní.

Vzdělání je v naší kultuře chápáno nesmírně omezeně. V podstatě jde o osvojení množství informací, cizích hypotéz, teorií a předpokladů. Na samotné poznávání je velmi málo místa. Naše vzdělání je zaměřeno na analytický rozum a jako takové se soustředí na nekonečné množství jednotlivostí, popřípadě na základní, obecně uznávané vztahy. Joseph Cihilton Pearce vyslovuje názor, že ve struktuře naší mysli je zabudována nekonečně obsáhlá schopnost pro nové a nové syntézy vjemů, myšlenek a dalších informací. Tato kapacita je však přímo blokována systémem logiky. Pearce se opírá o Piageta a Hilgardeho s tvrzením, že žádná nová syntéza není možná dokud původní syntéza neuvolní pozici, na které stojí^v.

Pokud přijmeme toto tvrzení a propojíme je s tím, co víme o Toltéctví, tak můžeme konstatovat, že vzdělání se zaměřuje na plnění našeho ostrova tonalu různými dílčími syntézami, až na něm pak nezbývá žádný prostor pro syntézy nové a už vůbec ne pro syntézu absolutní – vědomí nagualu. Učíme se svůj ostrůvek plnit, neumíme jej však čistit a udržovat v dobré kondici. Odcizení klepe na dveře. Síla se ze života postupně vytrácí, až zůstane pouze zvyk udržovaný předsudkem.

Pochopil jsem, že pokud má člověk zcela zaplněn tonal, uzavře se před přímým prožitkem světa. Svým zrakem pouze klouže po povrchu věcí a naslouchá tomu, co mu o nich říká rozum, který však ve svém hodnocení používá zkušenost (mnohdy cizí, nekriticky přijatou) a neváhá si chybějící data domyslet, aby to odpovídalo jeho představě. V tom případě pak zrcadlí sám sebe.

Nasloucháme tomu, co nám rozum říká o světě, místo toho, abychom zastavili svůj vnitřní dialog a stali se svědkem toho, co je. Zcela dlíme ve své hlavě, ve svém přemýšlení o věcech a myšlenkách. Ve svých předpokladech a hypotézách úplně o všem. Zaplétáme se do slov, věříme tomu, čemu nás učili věřit, nebo to odmítáme. Neustále mluvíme, nedokážeme mlčet. Mlčení by totiž mohlo ukázat, jak se věci mají. Tedy, že rozum a slovo jsou pouze jedním z nástrojů, kterými se můžeme dotýkat skutečnosti.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl ochoten naslouchat tomuto ponaučení. Nagual, duch, záměr je totiž něco tak abstraktního, tak neuchopitelného rozumem, že pro člověka, který prošel vzdělávací soustavou západní kultury, není nic obtížného projevy neznáma jakkoliv racionalizovat nebo ignorovat. Člověk však hluboko v sobě cítí, že „toto přece není všechno“. Reakcí na svět rozumu je pak nárůst sektářství po celém světě. Druhý, stejně nesmyslný a zničující extrém.

Pochopil jsem, že nemoci současného světa, ať již fyzického těla, pokřivených mezilidských vztahů, vztahů mezi kulturami či sebedestruktivního vztahu k přírodě, vychází z neochoty předefinovat základní premisy, na kterých jsou naše životy, naše kultura postavena. Podle Daniela Quinna, který analyzoval některé kapitoly Starého zákona, je to především představa, že byl svět stvořen proto, aby jej člověk pokořil a vládl v něm (Stvoření světa) a představa, že existuje dobro a zlo a jediná správná cesta, kterou by měl člověk najít a žít podle ní (ovoce ze Stromu poznání). Naše nemoci se nedaří léčit také proto, že tyto premisy, tyto předsudky zcela poutají naši energii, zcela zaplňují náš ostrůvek, na kterém pak není žádné místo pro tajemství života. Pro prostý údiv a žasnutí nad tím, že žijeme tajuplný a zřejmě nevysvětlitelný život na tajuplné zemi, a pro poznání, že jsme spojeni se vším a se všemi a jsme stejně tajuplní a nevysvětlitelní.

Fascinují mne děti, které radostně a upřímně zkoumají svět, kterého jsou svědky. Připadají mi lehoučké jako pírka s nesmírnou energií, se kterou se vrhají do života. Říkám si: „Ještě nejsou zcela odříznuté ve svém rozumu. Ještě jsou spojené se sílou.“ To až dospělí jsou těžcí, ješitní a pochmurní. Sami to ze sebe uděláme. Minimálně tím, že nepřevezmeme odpovědnost za svůj život.

Je celkem pravděpodobné, že svět za několik desetiletí bude vypadat zcela jinak a bude postaven na zcela jiných základech, nebo se prostě zhroutí. Pokud totiž chce lidstvo v následující etapě svého vývoje uspět, musí se oprostit od připoutanosti k inventáři, který si během své dlouhé historie nashromáždilo a který zcela zaplnil jeho ostrov tonalu. Musí se odhodlat k důkladnému úklidu. Některé prvky musí pryč, jiné musí být předefinovány. Správnou cestou se jeví vědomý návrat ke kořenům. K takto radikálnímu kroku je zapotřebí mnoho síly a síla podle Toltéků není záležitostí rozumu, ale vůle, která je vlastně naším přímým spojovacím článkem se záměrem, s nagualem. Na této úrovni pak lze šamanismus popsat jako proces čištění spojovacího článku, který šamana propojuje se záměrem^vi, s nekonečnou vesmírnou silou, prostřednictvím které jsme spojeni se vším, co je ve vesmíru.

Rozhodně nejde o zavržení rozumu! Jde vymezení hranic pro jeho používání a hlavně pochopení jeho analytické funkce, která je skvělá, pokud chceme vidět detailně jeden bod, ale nehodí se, když chceme poznávat celek. Dnes je doménou rozumu a jeho mluvení takřka celý náš svět. Castaneda v rozhovoru pro časopis Psychology Today říká.

„To, co chci já, a co se mi snad může podařit, je odejmout rozumu kontrolu. Má mysl mne kontrolovala po celý život a raději by mne asi zabila, než aby se této kontroly zřekla. V průběhu svého učení jsem začal pociťovat silnou depresi. Zaplavila mne vlna strachu a smutku, myšlenek na sebevraždu. Don Juan mne tehdy varoval, že se jedná o jeden z posledních triků rozumu, jak si udržet kontrolu. (…) Jakmile však mysl tuto poslední bitvu prohrála, zaujal rozum své správné místo a stal se nástrojem těla^vii.“

Toltéci říkají, že když rozum vymeteme na pravou stranu naší bytosti, začne si na levou automaticky dělat nárok vůle, tiché poznání, vědomí nagualu. Tento stav poté označují jako dosažení vlastní celistvosti člověka a tvrdí, že jen nepatrný kousíček naší celistvosti je schopno nepředstavitelných činů. Mohlo by se tedy stát, že lidstvo náhle „uzří“ řešení svých potíží a zjistí, že bylo celou dobu před jeho očima. Toltéci při cestě za poznáním a svobodou především zdůrazňují osobní odpovědnost a omezování sobectví a egoismu, vědomí jedinečnosti současného okamžiku a vlastní smrtelnosti. Aby byl však jedinec ochoten přehodnotit svůj vztah ke světu, svůj inventář, musí jej k tomu většinou donutit poněkud drastické okolnosti: nemoc, blízkost smrti, šok, emocionální otřes, válka. Z tohoto pohledu se lidstvo dostává do vhodného stavu, je jen důležité, aby dokázalo včas a se správným pochopením obecných zákonitostí, jednat.

Dospěl jsem k závěru, že toltécký šamanismus poskytuje cenný teoretický rámec, popisující právě obecné zákonitost fungování světa a našeho vztahování k němu. Informace jsou však pouze jednou částí poznání. Tou druhou je čin, jinak je poznání bezcenné. Don Juan radí, že do poznání máme jít jako do boje:

„Do poznání nebo do boje jdeme se strachem a máme před ním respekt. Musíme si být vědomi, že jdeme do boje a musíme naprosto důvěřovat sami sobě.

Takže ty se bojíš prázdnoty života, kterou prožil tvůj známý. Ale v životě toho, kdo je oddaný poznání, není vůbec žádná prázdnota, to ti povídám. Všechno je naplněno až po okraj.

(…) aby člověk poznal, nesmí být ukňourané dítě. Musí být bojovníkem, který se nevzdává, který si nestěžuje, který neuhýbá, a to tak dlouho, dokud neuvidí^viii.“

Podle don Juanovy tradice číhají na člověka oddaného poznání čtyři přirození nepřátelé: strach, jasnost, moc a stáří. Je nutné je důkladně poznat, aby člověk/lidstvo mohlo nahlédnout svou aktuální situaci a připravit se na případné nebezpečí.

Don Juan říká, že strach je strašný nepřítel. Proradný a velmi těžký k překonání. Schovává se v každém zákrutu cesty, obchází a číhá. Člověk oddaný poznání nesmí utéct. Musí se doopravdy bát a přesto nesmí přestat. Nakonec přijde okamžik, kdy jeho nepřítel ustoupí. Člověk začne být sebejistý. Jeho odhodlání je silnější. Přestane se učení bát^ix.

        Poté narazí na druhého nepřítele: jasnost. Tato jasnost mysli, kterou je tak těžké získat, sice zažene strach, ale sama člověka oslepí. Vede člověk k tomu, aby o sobě nepochyboval. Ujišťuje ho, že dokáže vše, co se mu zachce, protože do všeho jasně vidí. Ale to vše je omyl. Člověk oddaný poznání si musí uvědomit, že jeho jasnost je zrádná. Musí trpělivě čekat a vážit pečlivě každý krok. Tím překoná dalšího nepřítele. Přichází skutečná moc.

        Podle dona Juana je moc nejsilnější ze všech čtyř nepřátel. Může změnit člověka oddaného poznání v krutého a svéhlavého člověka. Moc lze porazit tak, že jí vědomě vzdoruje. Musí pochopit, že moc kterou zdánlivě získal, není ve skutečnosti jeho. Musí být velice pozorný a velice opatrný. Až bude vědět, jak moc použít, porazí třetího z nepřátel^x.

„Člověk se tak ocitne na konci své cesty za poznáním a téměř bez jakéhokoliv varování se ocitne tváří v tvář poslednímu nepříteli – a tím je stáří. Tento nepřítel je ze všech nejkrutější. Není možné ho úplně porazit, je pouze možné s ním bojovat^xi.“

        Toto je důrazné varování! Carlos Castaneda, jehož dílo se stalo studnicí inspirace pro mnoho lidí po celém světě a mimo jiné i pro tuto diplomovou práci, se i po letech usilování o poznání nechal přemoci třetím nepřítelem – mocí a stal se z něho „tragicky pomýlený a žárlivý guru^xii“. Na tomto místě musím konstatovat, že některé pojmy, jako například pojem „bojovník“, který Toltéci používají, může mít konotace, které svádí k elitářství a případnému sektářství a nadřazování se nad běžnou společnost. Tyto tendence jsou bohužel příliš hluboko ukotveny v naší kultuře a skýtají opravdové nebezpečí. Jedná se však o naprosté nepochopení pokory, vlídnosti, trpělivosti, disciplíny, střízlivosti, střídmosti, vychytralosti, odpoutanosti, strategičnosti, oddanosti poznání a ochoty usilovat o ně každým aspektem svého života až do úplného konce, které je vlastní bojovníku toltéckého mýtu.

Přes toto nebezpečí, které je vlastně naprosto pochopitelné, nabízí toltécký šamanismus jedinečné a možná zcela zásadní paradigma, které může být cennou oporou jak pro odcizeného jedince v atomizované společnosti, tak pro lidstvo paradoxně na prahu sebezničení a zároveň na úsvitu nové etapy. Cítím v sobě hluboké štěstí a vděčnost, že mohu být součástí této morbidní, šílené a přesto vzrušující a tajuplné doby. Nezbývá mi než zakončit tuto diplomovou práci slovy dona Juana:

„Pro řádný tonal je výzvou všechno, co je na ostrově tonalu. Dá se to říci i tak, že bojovník přijímá všechno na tomto světě jako výzvu. Největší výzva je samozřejmě jeho úsilí získat sílu. Ale síla přichází z nagualu, a když se bojovník ocitá na okraji dne, znamená to, že se blíží hodina nagualu, hodina bojovníkovy síly.

        Jednou ses odhodlal získat sílu, a tohle rozhodnutí se nedá vrátit zpátky. Nechci říkat, že máš naplnit svůj osud, protože žádný osud není. Můžeme tedy říci, že máš naplnit svoji sílu. (…) Zbývá ti už málo času a nemáš ani vteřinu na blbosti. To je dobrý stav. Řekl bych, že to nejlepší z nás se vždycky objeví tehdy, když jsme v úzkých, když cítíme, že se nad námi houpá meč. Já osobně bych to jinak ani nechtěl^xiii.“