Způsoby bojovníka – lovec síly

           Bojovník je v rukou síly a má jen jedinou svobodu, a to zvolit si bezchybný život (don Juan Matus, Příběhy sílyⁱ).

 

        V životě bojovníka zůstává opravdu nerozhodnuta jen jedna věc, jen jedna jediná otázka, a sice to, jak daleko dokáže dojít po stezce poznání a síly. Tahle otázka je otevřená a nikdo nedokáže předvídat, jak dopadne (don Juan Matus, Příběhy sílyⁱⁱ).

 

 

1. Způsoby bojovníka – lovec síly

Způsoby lovce jsou takové vzorce chování a jednání, které uvedou život

učedníka do rovnováhy se svým okolím. To u většiny lidí znamená zcela přeorganizovat svůj život. Odměnou a výsledkem této činnosti je poté trpělivost, vytrvalost, všímavost a celá řada jiných vlastností a schopností charakteristických pro lovce a umožňujících lovci přežít i v těch nejtvrdších podmínkách a nejvypjatějších situacích.

Rozdíl mezi bojovníkem a lovcem je v tom, že lovec se soustředí pouze na tonal. Snaží se jej přesně poznat, jeho prvky a zákonitosti a poté přeuspořádat tak, aby to vyhovovalo jeho lovu. Tímto poznáním a uklizením tonalu získává vnitřní sílu, která mu umožní pokračovat ve stezce poznání již jako bojovník. Bojovník je pak lovec, který nemá chyby a který loví sílu. Jestliže se mu lov daří, může se stát člověkem, který poznalⁱⁱⁱ.

Lovit sílu je však poněkud nejasný termín, který potřebuje objasnit. Již jsme si říkali, že Toltéci popisují v souvislosti se sílou, s účinkem, aspekt každého z nás, který nazývají nagual. Bojovník je lovec lovící sílu - nagual. Mohli bychom tedy říct, že základní rozdíl mezi bojovníkem a lovcem je v tom, že bojovník je na cestě k síle (nagualu), zatímco lovec o ní neví nic nebo jen velmi málo^iv.

Bojovník loví projevy nagualu občas prosakující tonalem. Usiluje o to, aby se stal svědkem nagualu a uvědomil si ho. Proto potřebuje být bdělý a vždy připravený k činu, aby se chopil svého centimetru šance v okamžiku, kdy se objeví.

 

„Lovit sílu je stejné, jako když lovíš zvěř. Lovec loví to, co se mu ukáže. Takže musí být stále v pohotovosti^v.“

 

Ten, kdo loví sílu, ji prý vláká do pasti a potom si ji uloží jako svoje osobní poznání. Don Juan říká, že si osobní sílu ukládají bojovníci prostřednictvím pocitu^vi nebo také vzpomínky.

 

„Síla je něco, čím se zabývá bojovník. Zpočátku je to záležitost neuvěřitelná a strašně vzdálená a je obtížné o ni i přemýšlet. Potom síla začne být věc vážná, člověk ji nemusí zrovna mít a dokonce si ani nemusí plně uvědomovat, že existuje, a přece ví, že je tu něco, čeho si dřív nevšiml. Potom se síla projeví jako něco neovladatelného, co k člověku přichází (…), nic to není a přece to způsobuje, aby se ti přímo před očima projevovaly zázraky. A konečně síla je cosi v člověku samotném, je to něco, co ovládá tvoje činy, a přece uposlechne tvých rozkazů^vii.“

 

1. Zastavit vnitřní dialog

Zastavení vnitřního rozhovoru je klíč k nagualu, k síle. Náš popis světa,

náš tonal, je udržován neustálým, nekonečným, monotónním hovorem sám se sebou. Vnitřní dialog je to, co nás uzemňuje. Svět je takový, jaký je a tak, jak je jen proto, že mluvíme sami k sobě o tom, že je takový, jaký je a tak, jak je. Přechod do světa čarodějů se otevírá teprve tehdy, až se bojovník naučí zastavit vnitřní dialog^viii. Proto se bojovníci, kteří loví sílu, musí naučit techniky, které vnitřní dialog dokáží zastavit. Po zastavení vnitřního dialogu se svět, jak jej známe, hroutí. Carlos Castaneda popisuje své pocity při jednom z prvních zastavení vnitřního dialogu:

 

„Při té příležitosti jsem si také uvědomil, že zastavení vnitřního dialogu

znamená mnohem víc než pouze omezit slova, která si člověk říká pro sebe. Zastavil se mi celý myšlenkový proces. Měl jsem pocit, jako bych byl zavěšen a vznášel se ve vzduchu. Z tohoto uvědomění se mě zmocnila panika, a tak jsem zase musel svůj vnitřní dialog obnovit jako protilék (Příběhy síly str.18).“

 

1. 2. Správný způsob chůze

Základní technika umožňujících zastavení vnitřního dialogu je správný způsob chůze. Učedník musí tuto chůzi uplatňovat vždy, když někam jde.

Jde o to při chůzi jemně svinout prsty^ix a dlouhé úseky chodit, při čemž při chůzi na nic nezaostřovat pohled. Na nic se nedívat přímo, nýbrž lehce šilhat a v periferním pohledu udržovat všechno, co se očím samo dává. Chůze tímto zvláštním způsobem sytí tonal. Zaplavuje ho. Pozornost tonalu se musí věnovat jeho vlastním výtvorům. A právě tahle pozornost je vlastně to, co především vytváří řád světa. Tonal tedy musí být pozorný vůči prvkům svého světa, aby ho udržoval a především musí udržovat náhled na tento svět jako vnitřní dialog^x.

Správný způsob chůze je prý léčka. Když bojovník svine prsty, upoutá svou pozornost na paže, a když se dívá na všechno, co je přímo před ním v oblouku, jenž začíná u špičky jeho nohou a končí nad horizontem, aniž by zaostřoval pohled, doslova zaplavuje svůj tonal informacemi. Bez tohoto vztahu k jednotlivým prvkům svého popisu není tonal schopen mluvit sám k sobě, a proto utichne^xi.

 

1. Dívat se nebo vidět?

Jacob Liberman, doktor optometrie a představitel nového paradigmatu v očním lékařství, ve své revoluční knize Dobrý zrak bez brýlí nabízí techniku, která je do detailu podobná don Juanovu „správnému způsobu chůze“. Nazývá ji „dívání volným zaostřením“.

 

„Volné zaostření znamená nehledat nic a vidět všechno. Volné zaostření je ten nejjednodušší způsob dívání se, pro jaký byly oči stvořeny^xii.“

 

Spočívá v tom udržovat vše v našem zorném poli, uvolněně, soustředit se na dech a nechat svět, ať se našemu zraku sám dává. Dívání volným zaostřením lze podle něj také označit jako „nehodnotící“ vidění^xiii. Je to protipól centrálního vidění. Díky centrálnímu vidění dokážeme skvěle zaostřovat, ale také ztrácíme pohled na celek. Centrální dívání, jakoby nás nutilo neustále

hodnotit: „Je tohle lepší než tohle. Jak se má tohle ke vztahu k tomuhle…“ Analytické myšlení, které se stalo základem většiny oblastí moderní vědy, je charakteristické tunelovým pohledem.

Liberman píše, že většina lidí nedokáže myslet a cítit zároveň. Když myslíme bez toho, abychom cítili, dokážeme vnímat a zpracovávat, pouze nepatrnou část naší celkové zkušenosti. Přemýšlíme-li soustředěně, neuvědomujeme si celkovou šířku rozsahu našeho poznání, vnímání a chápání, protože ztrácíme ze zřetele celek. Vidět a myslet tímto zaostřujícím způsobem má pro naše životy rozhodující význam, problémem však je, že těmto metodám důvěřujeme takřka bezmezně. Liberman dodává, že zapomínáme, že existuje i jiný, stejně důležitý způsob pohledu na svět. Jsme přesvědčeni, že jediným způsobem myšlení, které má nějaký význam, je soustředit se na jeden bod tak silně, dokud nám nezmizí z očí celek. Cituje Sampoorana Singha:

 

„Lidé se musí povznést nad analytického, fragmentujícího, rozkládajícího, porovnávajícího, hodnotícího ducha a obrátit se k jiné formě vnímání – k přímému chápání života neboli vhledu a intuitivnímu poznání o skutečné povaze člověka^xiv.“

 

Podle Libermana je závislost na myšlení, nejrozšířenější závislostí na světě. Myšlení používáme, abychom se vyhnuli svým pocitům. Soustředěné

myšlení je podle něj nejjednodušším způsobem, jak zakrýt nespokojenost,

strach a bolest – a vidění (!).

 

„Jsme přesvědčení, že musíme plánovat, dávat pozor a všechno si předem dobře promyslet, abychom dosáhli svého cíle. Všechny tyto způsoby

myšlení nás však pouze oddělují od toho, abychom prožívali přítomnost, zdroj

spontánních poznatků a inteligence^xv.“

 

Lieberman dokonce objevil rozpoložení, kteří Toltékové označují „tiché poznání“. Nazývá jej „volným myšlením“, „otevřeným myšlením“ nebo „myšlením bez námahy“.

 

„Duševní proces volného myšlení je paralelou k fyziologickému procesu dívání se volným zaostřením. Pokaždé, když se díváme volným zaostřením nebo jsme-li plně přítomni, začneme myslet bez námahy.(…) náš duch je přesně, jako naše oči – ani jeden nepotřebuje usměrňování nebo kontrolu^xvi.“

 

Říká, že pokud je naše energetické pole otevřeno, pak nemusíme vůbec přemýšlet, abychom věděli. Informace přijímáme, jako „informační balík“, všechny naráz. Lineární myšlení je v tomto překážkou – tok informací ihned přeruší^xvii.

Liberman jde však ještě dál, tvrdí, že člověk je schopen vnímat mnohem více, než běžně vnímá. Tvrdí, že sám dokáže vnímat energetický obal člověka – auru a vyjadřuje přesvědčení, že je to přirozenou schopností všech lidí. Učíme se však od dětství tuto schopnosti potlačovat. Udává také vědecké důkazů, že aura skutečně existuje a že člověk je schopen ji vnímat^xviii.

Hovoří také o zaplavení tonalu, jak jej popisují Toltécí, což pro něj byla brána k tichému poznání – myšlení bez námahy.

 

„Má lineární mysl nedokázala zpracovávat takové množství informací, jednoduše byla přetížená takovými multidimenzionálními úkoly. Musel být přepnuta na jinou úroveň vědomí^xix.“

 

Vnímání/vidění světa popisuje obdobně jako Toltéci:

 

„Myslíme si, že očima vidíme pouze vizuální informace, ale proces vidění je ve skutečnosti mnohem složitější. to, co vidíme, jsou interpretace, které sestavuje mozek na základě světelných impulzů, které vcházejí do očí. Mozek přitom neváhá improvizovat nebo doplnit chybějící informace^xx.“

 

Liberman varuje, abychom byli před naším myšlením obezřetní. Říká, že naše myšlení nedostává žádnou bezprostřední odezvu z fyzického světa. Když se učíme chodit a upadneme, víme, že jsme něco udělali chybně. Když však chybně myslíme, nemusíme na to přijít za celý život^*.

„Pokaždé, když soustředěně přemýšlíme, zadržujeme dech, který nás zásobuje životní energií, a tím nenápadným způsobem narušujeme svůj systém tělo – duch. (…) Soustředěným přemýšlením narušujeme svůj vztah k sobě samým, stejně jako k okolnímu světu. Uvězníme-li svůj dech, uzavřeme se spontánní moudrosti, stáhneme své energetické pole a rozkouskujeme své vědomí. Protože ztrácíme svůj přístup k poznání bez námahy, už se nedokážeme lehce učit a jasně vidět. Jsme odděleni od světa, odděleni od druhých a odděleni i sami od sebe^xxi.“

 

Jacob Liberman ke konci své knihy také popisuje poznání, které obdržel v den, kdy poprvé zažil myšlení bez námahy-tiché poznání:

 

„Bylo to, jako by mi vesmír řekl: Jestli máš opravdovou důvěru a jsi trpělivý, pak dostaneš přesně to, co potřebuješ, přesně v tom  okamžiku, kdy to potřebuješ – ani o vteřinu dříve nebo později.

Pochopil jsem, že celý náš život by měl fungovat tímto způsobem. Dostaneme přesně to, co potřebujeme, právě v tom okamžiku, kdy to potřebujeme. Problém je v tom, že náš rozum to chce mít dřív, aby mohl mít všechno pod kontrolou^xxii.“

 

1. 3. Jednání bez očekávání odměny

Lidé jsou od dětství cvičeni v tom, jednat především proto, aby měli ze

svých činů nějaký zisk, prospěch nebo protože věří tomu, co dělají. Co to pro ně znamená mít zisk, prospěch nebo věřit, je zase dáno jejich osobním příběhem. Aby tuto podmíněnost bojovníci překonali, cvičí se systematicky v činnosti, která je zbytečná, nesmyslná, hloupá a jinými způsoby pro jejich tonal nepřípustná. Tím se narušuje celý řetězec podmíněnosti, který poutá život lidí a na povrch vyplouvají snítka svobody.

        Bojovníci se cvičí v jednání jen tak, pro tu srandu. Jinak ani nelze vstoupit do světa čarodějů, protože člověk, který stojí pevně nohama na zemi, rozhodně nemůže přijmout Toltécká východiska jako fakt. Podle dona Juana je úspěch učitelovy snahy závislý na tom, jak dobře a jak harmonicky vede svého učedníka právě v tomto ohledu^xxiii.

        Castaneda uvádí některé úkoly, které dostával, a které většinou chápal jako žert. Například poskládat dříví na podpal do vzorců, obkreslit dům nepřetržitým řetězcem koncentrických vzorců, nejdříve si zavazovat levou botu či si zapínat opasek zprava doleva.

        Jde o to, naučit se jednat a nic za to doopravdy neočekávat^xxiv.

 

1. 4. Umění snít

Naučit se snění je jednou z nejmocnějších technik, které jsou bojovníkovi

k dispozici. Sny jsou přímou bránou k nagualu, k síle. Podle Castanedy znamená snění pěstovat si zvláštní ovládání svých snů, a to až do té míry, že zážitky prožívané ve snu nabývají stejnou pragmatickou hodnotu jako zážitky prožívané v době bdění. Podle čarodějů vlivem snění přestávají být funkční běžná kritéria, odlišující sen od skutečnosti^xxv.

                Čarodějka Clara Grauová říká, že skutečný význam má být bdělý, bez ohledu na to, zda je člověk vzhůru, nebo spí^xxvi.

 

        „Co zažíváme z hlediska síly v bdělém stavu, může být ve snění uvedeno do praxe (…), a jakoukoliv sílu kterou zakoušíme ve snech, bychom měli využít, když jsme vzhůru^xxvii.“

 

         Pro bojovníka je snění skutečné, protože v něm jedná podle svého uvážení, může se rozhodnout pro některou volbu z celé řady možností a ta ho pak vede k síle. Potom může se sny manipulovat a využívat je^xxviii.

 

„Při snění máš sílu, můžeš věci měnit, můžeš poznat bezpočet utajených fakt, můžeš ovládat všechno, co chceš^xxix.“

 

Čarodějové rozlišují sedm bran snění, čímž mají na mysli, že na bojovníka učícího se umění snít čeká sedm úkolů.

Feather definoval tyto úrovně:

1. Snové bdění – spočívá ve stabilizaci vědomí, že sníme.

2. Putování mezi dimenzemi – snící dokáže vědomě cestovat ve snu či mezi sny.

3. Snové tělo – snění začíná splývat s každodenním světem, nad kterým snící uplatňuje větší vládu, více si jej uvědomuje.

4. Putování ve snovém těle – snící dokáže ve snovém těle putovat na místa existující v tomto světě, mimo tento svět nebo na místa existující pouze v záměru druhých.

5. Dvojník – myšleno ve smyslu snového těla. Dvojník údajně dává možnost být na dvou místech zároveň. I když není z masa a krve, je skutečný. Don Juan říká, že dvojník je pevný neboť hutnost, tělesnost, to jsou jen vzpomínky na popis událostí.

6. Teleportace – snící dokáže vysílat své fyzické tělo společně s tělem snovým.

7. Vnitřní oheň – čisté vědomí, nespoutané formou, ani definicemi. Označováno také jako absolutní svoboda^xxx.

 

Bojovník se učí snít tak, že ve snu najde své vlastní ruce. Může to udělat tak, že se před spaním soustředí na to, že ve snu zvedne ruce do svého zorného úhlu nebo se v běžném životě na své ruce záměrně často dívá, až si tuto činnost zautomatizuje a mechanicky se na ně podívá i ve snu. Co se děje potom může být značně individuální. Možná dochází k podobnému procesu, jakým si náš prapředek uvědomil sám sebe, když se postavil na zadní a prohlédl své přední končetiny. Snivcem projede vlna energii, která jej v počátcích může i vzbudit, může si uvědomovat sám sebe na dvou místech – ležícího v posteli a zároveň konajícího ve snu. Když se bojovník podívá ve snu na ruce, náhle si uvědomí: „To jsou moje ruce, to jsem já, to je můj sen! Vždyť já jsem ve snu!“ Na základě svých rozhovorů s přáteli vím, že tuto zkušenost si mnozí pamatují z dětství, někteří mají schopnost ovládat své snové tělo i v dospělosti.

Tuto zkušenost současná věda nazývá out of body experience nebo lucid dreaming, někdy také astrální cestování a je předmětem výzkumu řady vědeckých pracovišť^*. Mezi zmiňovanými formami existují drobné nuance, nicméně vždy se jedná o využití tzv. snového těla a z pohledu toltéků tyto praktiky spadají do umění snít.

Don Juan radí, aby Castaneda k praktikování snění přistupoval jako k zábavě.

 

„Představuj si všechny nemyslitelné věci, které bys mohl dokázat. Člověk, který loví sílu, nemá snění omezené takřka žádnými hranicemi^xxxi.“

 

Tento přístup totiž dává bojovníkovi lehkost a usnadňuje snění. Jestliže se má člověku něco podařit, musí to přijít jemně. Musí v tom být hodně úsilí, ale bez stresu a posedlosti^xxxii.

 

„Kdykoliv se ve snu na něco podíváš, změní to tvar (…) vtip je zřejmě v tom, aby ses na věci jen nedíval, ale abys je udržel v zorném poli. Snění je skutečné, když se ti podaří všechno mít zaostřené. Pak není rozdíl mezi tím, co děláš, když spíš, a tím, co děláš, když nespíš^xxxiii.

Nejdřív musíš soustředit zírání na ruce, to je východisko. Potom pohled přesuneš na další věci a na ty se budeš dívat krátkými pohledy. Pohled zaměřuj na co nejvíce věcí. Nezapomínej, že když se budeš dívat jen krátce, obrazy se nebudou posouvat. Potom se vrať k rukám.

Pokaždé, když se vrátíš k rukám, obnovuješ si sílu, kterou potřebuješ pro snění, takže se zpočátku nedívej na příliš mnoho věcí. Pokaždé ti postačí tak čtyři. Později budeš moci záběr rozšířit, až nakonec budeš umět zahrnout do něj všechno, co budeš chtít, ale jakmile se obrazy začnou posouvat a ty začneš mít dojem, že ztrácíš kontrolu, vrať se k rukám^xxxiv.“

 

        Když se snivec naučí udržet scénu svého snu stabilní, aniž by se rozplynula či změnila v něco jiného, učí se dále pohybovat ve snu, volit si místo snění a další složitější techniky. Jednou z nejvíce nepochopitelných a racionálně nepřijatelných technik je fyzické přenesení snového těla do běžného světa, což má za následek to, že čaroděj dokáže existovat na více místech zároveň.

 

1. 5. Nedělání

Nedělání je velice jednoduché, ale těžké. Nejde o to tomu rozumět, ale o

to, aby ho bojovník zvládl. Konečným cílem člověka oddaného poznání je vidět a vidění dosáhne jenom tehdy, když zastaví svět pomocí techniky nedělání^xxxv.

Taisha Abelarová cituje svou učitelku Claru Grauovou:

 

        „Ne-dělání je výraz, jehož původ tkví v naší vlastní čarodějské tradici.(…) Vztahuje se ke všemu, co není obsaženo v našem inventáři, který nám byl vnucen. Pokaždé, když aktivujeme jakoukoliv položku našeho vnuceného inventáře, je to dělání, vše, co není součástí tohoto inventáře, je ne-dělání^xxxvi.

Spoustu energie můžeš získat a využít jednoduše tím způsobem, že nebudeš dělat věci, na které jsi zvyklá, jako jsou například tvé sklony stěžovat si, litovat se či se znepokojovat věcmi, které nemůžeš změnit^xxxvii.“

 

Castaneda říká, že jako dělání čarodějové označují zapojení prvků našeho inventáře tak, abychom vytvářeli svět, jak jej známe. Don Juan tvrdí, že jsme se všichni naučili shodovat na dělání a že nemáme ani potuchy o tom, jakou sílu s sebou taková shoda přináší. Ale naštěstí je nedělání taky tak zázračné a mocné^xxxviii.

Nedělání nastává, když se bojovník pustí proti proudu dělání. Nedělání má celou řadu poloh a odstínů. Bojovník může nedělat své zvyky, rutiny a životní mechanismy. Může nedělat lítost a pochyby, může nedělat neustálé zdůvodňování svých činů. Může nedělat běžné sny. Způsoby lovce a způsoby bojovníka jsou všechny zaměřeny na nedělání jednotlivých aspektů lidského světa, který je vytvářen tak, že jej lidé dělají.

Dělání a nedělání je úzce spjato s lidskou pozorností. Pozornost je dle čarodějů magická funkce, protože jejím zaměřováním svět děláme. Bez dělání by v našem okolí nebylo nic známého^xxxix.

 

„Ukázal na veliký keř a řekl mi, abych neupíral pozornost na listy, ale na

stíny listů (….).Několikrát mi šeptem opakoval do pravého ucha, že „nedělat, co umím dělat“ je klíčem k síle. Když se dívám na strom, umím okamžitě zaostřit jedině na listí. Nikdy se nezabývám stínem listů a prostorem mezi listím. Teď mi tedy radí, abych začal zaostřovat pozornost na stín listů na jedné větvi a potom se nakonec propracoval na celý strom, abych očím nedovolil vracet se k listům, protože prvním cílevědomým krokem, jak sbírat a ukládat osobní sílu je dovolit tělu, aby „nedělalo“^xl.“

 

        V této technice jde o to, dostat jakýsi inverzní obraz. Jde o to, aby bojovník vnímal stíny jako listy a listy jako stíny. Jakoby strom obrátil naruby. Poté začíná být jasné, že to jak vnímáme strom je jen jednou z minimálně dvou možností.

 

Zase ukázal na kámen.

        „Ten kámen je kamenem, protože víš, jak se dělá podle všech věcí, které znáš. Tomu se říká dělání. Člověk, který poznal, například ví, že kámen je kamenem jenom proto, že ho dělá, takže, když tedy nechce, aby byl kámen kamenem, musí jenom nedělat (…).

        Svět je světem, protože umíš dělání, které ho dělá. Kdybys ho neuměl dělat, svět by byl jiný (…).

        Já jen říkám, že si z tohohle vytváříš oblázek, protože znáš dělání, které v tom je. A tak, abys zastavil svět, musíš zastavit dělání (…).

        Pokud jde o tenhle kamínek, tak první, co s námi dělání učiní, je, že ho srazí na tuhle velikost. Takže jestliže bojovník chce zastavit svět, první, co udělá, je, že si tenhle kamínek nebo cokoliv dalšího zvětší neděláním.

        Dělání tě nutí oddělovat ten oblázek od většího balvanu. Jestli se chceš naučit nedělání, řekněme, že je musíš spojit.

        Tenhle zatracenej oblázek tě dneska bude dohánět k šílenství (…).“

        Potom mi řekl, že bych ten oblázek měl zahrabat do země (…)

        „Dlouho jsi ho pozoroval, takže už má něco z tebe. Bojovník se vždycky snaží ovlivňovat sílu dělání tak, že ji mění v nedělání. Dělání by znamenalo, že nechá ten oblázek někde povalovat, protože je to jen malý kamínek. Nedělání znamená zacházet s tím oblázkem tak, jako by to bylo mnohem víc, než obyčejný kámen. V tomto případě tě ten oblázek dost dlouho nasával, takže teď už je tebou, a proto ho nemůžeš nechat jen tak povalovat, ale musíš ho zahrabat do země. Ale kdybys měl osobní sílu, nedělání by ten oblázek změnilo v předmět prostoupený silou^xli.“

 

        Dělání je jako formička, se kterou se člověk učí zacházet již od dětství a poté ji celý život používá tak, že si do ní (nich) snaží napasovat to, čeho je svědkem. Tyto formičky jsou pochopitelně prvky inventáře. Nedělání je, že bojovník jedná proti inventáři. Vyviklá kořeny jeho prvků a nakonec je zcela vyvrátí. Jedině tak může být svědkem esence vesmíru.

 

Ukázal dlouhý balvan, který stál přímo před námi.

„Podívej se na stín toho balvanu – je balvanem, a přece není. Pozorovat balvan, abys poznal, co je balvan, je dělání, ale pozorovat jeho stín, to je nedělání.

Stíny jsou jako dveře, dveře k nedělání. Člověk, který poznal, umí například poznat nejvnitřnější pocity druhých, když pozoruje jejich stíny (…) být přesvědčen, že stíny jsou jen stíny, to je dělání. Tohle přesvědčení je však poněkud hloupé. Přemýšlej o tom takhle: Všechno, co je na světě, je mnohem, mnohem víc, než co si myslíš, a tak je přímo nabíledni, že i ve stínech toho musí být víc. Koneckonců, jenom naše dělání z těch stínů vytváří stíny^xlii.

Za dne jsou stíny bránou k nedělání, ale v noci, protože v temnu přetrvává jen velmi málo dělání, je všechno stínem^xliii.“

 

Branou k nedělání jsou také např. optické klamy, třírozměrné obrázky a jiné způsoby uspořádání linek, které si hrají lidskou pozorností. Pozoruhodnou cestou k nedělání je zírat na mozaiky či na ploché obrázky vyvolávající dojem prostoru.

Další způsob běžného dělání všech lidí, je dělání představy o sobě, svého osobního mýtu. Toho, co, kdo a jací jsme.

 

        „To už vím dávno, že si myslíš, že za nic nestojíš. To je tvoje dělání. Abys mohl ovlivnit tohle dělání, chci ti teď doporučit, aby ses naučil jiné dělání. Chci, aby sis ode dneška po dobu osmi dnů lhal. Místo, aby sis říkal, že jsi ošklivý, že za nic nestojíš a že jsi nedostatečný, budeš si namlouvat pravý opak a přitom budeš vědět, že si lžeš a že jsi absolutně beznadějný případ (…).

Třeba se přitom chytíš jiného dělání a potom si možná uvědomíš, že obojí tohle dělání je lež, že je to neskutečné a že připoutat se k některému z nich by byla jen ztráta času, protože jediné, co je skutečné, je ta bytost v tobě, která zemře. A dojít k této bytosti, k tomu bytí, je nedělání já^xliv.“

 

„Všechno, co jsem tě až dosud učil, je jen určitým aspektem nedělání. Bojovník používá nedělání na všechno na světě, a přece ti o tom nemůžu říct víc, než co jsem ti dneska řekl. Musíš nechat svoje tělo, aby objevilo sílu a pocity nedělání^xlv.“

 

1. 6. Pozorování tonalů

Tato technika je způsobem, jak se dobrat poznání, co to vlastně je

osobní tonal jak jej chápou čarodějové. Z pohledu nedělání se jedná o nedělání představy o lidech. Nejlépe se provádí v místech, kde proudí lidé a cvičící tam může v klidu, nerušen a nepozorovaně cvičit své dovednosti.

Jde o to, že se bojovník snaží vidět člověka jako tonal. Jako ostrůvek samostatného světa, který je v mnohém podobný ostatním ostrůvků, přesto je jedinečný.

Vidět člověka jako tonal znamená přestat ho soudit v morální smyslu a

omlouvat s odůvodněním, že je jako třtina ve větru. Jinými slovy to znamená člověka vidět a nemyslet si, že je beznadějný nebo bezmocný^xlvi nebo naopak žádaný a oblíbený. Jde o to vidět člověka, jaký opravdu je a nenechat se ovlivňovat diktátem osobního příběhu, který na základě své zkušenosti hodnotí okolí.

Castaneda popisuje, jak jej don Juan uváděl do tohoto umění:

 

Hlavou mi pokynul, abych pozoroval řadu lidí, které procházejí kolem.

„Všichni jsou v tonalu. Některé z nich ti vyberu, aby je mohl tvůj tonal posoudit. Když je bude posuzovat, bude současně posuzovat i sám sebe^xlvii.“

 

Nejdříve se bojovník soustředí na pozorování slabých tonalů. Může se tak seznámit s typy slabostí, kterými se lidé oddávají^xlviii.

 

„Velmi pečlivě pozoruj ty dvě ženy, ale nedívej se na ně jako na osoby nebo tváře, dívej se na ně jako na tonaly^xlix.

(…) Ty dvě ženy jsou nejlepším příkladem toho nejubožejšího tonalu, jaký lze vůbec najít (…) nejsou zas tak staré a ani jejich těla nejsou tak slabá, ale přesto jsou sešlé. Všechno na nich je ponuré a hrozné (…) nikdo se tak nenarodí. Tohle ze sebe uděláme sami. Tonal těch žen je velmi slabý a bázlivý.

Ty dvě ženy ti dnes poprvé ukázaly tonal. Život může být stejně nemilosrdný k tobě jako k nim, jestliže o svůj tonal nebudeš dbát.

(…) myslel sis, že najdeš celou řadu důvodů, proč je ten mladík v takovém stavu. Já však nacházím jen jeden:jeho tonal. Ale není to tak, že má slabý tonal, protože pije. Je to přesně naopak, pije, protože jeho tonal je slabý. Tahle slabost ho nutí být tím, čím je. Ale totéž se v té či oné formě děje nám všem.

(…) Vůbec není třeba zacházet s tělem tak strašlivě,“ řekl don Juan pohrdavě. „Je však smutný fakt, že jsme se všichni dokonale naučili, jak si oslabit tonal. Já tomu říkám shovívavé hovění, oddávání se slabostem^l.“

 

Potom se změní směr a místo slabých tonalů  bojovník čeká až se objeví „pořádný tonal“. Tonal „jak se patří“ má jenom bojovník. Průměrný člověk má přinejlepším „správný tonal“^li.

 

        „Nakonec přišlo čekání na „pořádný, správný tonal“. To je tonal, který je prostě správný, vyvážený a harmonický^lii. Takový by se mohl proměnit v řádný tonal. Z tohoto pytle vycházejí bojovníci^liii.

        (…) Dnes máš takový tonal najít, či spíše síla by nám ho měla přinést^liv.“

 

        Don Juan dodává, že pokud takový tonal bojovník najde, a pokud se zastaví a dá se s ním do řeči, bude to prý výtečné znamení a bojovník bude muset udělat všechno, co bude chtít.

        Pokud se nezastaví, musí jej bojovník oslovit sám a prohodit s ním několik slov, aniž by prozradil čím se zrovna zabývá. Dále říká, že pokud má bojovník mocnou sílu, mohl by dokázat přivést druhého bojovníka^lv.

 

1. 7. Rekapitulace

Rekapitulace je oporou stezky bojovníka, bez které by vše ostatní těžko

dávalo smysl. Důležitost rekapitulace dokládá i to, že Victor Sanches této metodě věnoval celou jednu knihu (Toltécká cesta rekapitulace). Podrobně se jí věnuje i Taisha Abelarová (Přechod čarodějů).

Účelem rekapitulace je rozbít základní premisy, které jsme během života přijali. Dokud nejsou zrušeny, nedokážeme zabránit síle paměti, aby nezatemňovala naši vědomou pozornost^lvi. Čarodějové říkají, že rekapitulace dává pochopení. Taisha Abelarová píše, že jakmile je prostřednictvím rekapitulace zlomen nutkavý vzorec starých návyků, myšlenek, očekávání a pocitů, ocitne se člověk nepopiratelně v postavení, jež mu umožňuje shromáždit dostatek energie, aby žil podle nových principů, určených čarodějskou tradicí – a vyjádřil tyto principy přímým vnímáním odlišné skutečnosti^lvii.

Clara Grauová vyzývá svou žačku Taishu:

 

„Zkus si představit sama sebe, jako obrovské skladiště paměti (…). Někdo jiný než ty tam uložil pocity, myšlenky, vnitřní dialogy a modely chování. A protože je to tvoje skladiště, můžeš do něho vstupovat a přehrabovat se v něm, kdykoliv se ti zachce, a používat cokoliv tam nalezneš. Problém ovšem je, že ty sama nemáš absolutně co mluvit do obsahu inventáře, ten byl totiž ustaven ještě předtím, než jsi se stala jeho vlastníkem.

(…) Náš život se jeví jako časová linka z toho důvodu, že se inventář v našem skladišti nikdy nemění. Pokud nebude skladiště vyprázdněno, neexistuje pro nás cesta, jak být tím, čím doopravdy jsme^lviii.

(…) Vyprazdňováním svého skladiště měníš svůj inventář. Teď je tam místo pro něco nového (…)^lix.“

 

Podle Toltéků se prostřednictvím rekapitulace můžeme dokonale vyprázdnit od myšlení a tužeb^lx.

Rekapitulace má tři podstatné prvky: seznam, dech a místo.

Seznam

Nejdříve si bojovník vytvoří rekapitulační seznam. Klíč k postupu je libovolný. Sepíše všechny lidi, se kterými se setkal, všechny události které prožil (a na které si vzpomíná), seznam svých předsudků. Může postupovat jakkoliv. Může rekapitulovat jen určitý časový úsek svého života, jen určitý aspekt, jen určité vzpomínky. Podle toho, jak to zrovna odpovídá jeho záměru. Dokonce může uplatnit rekapitulaci i jednorázově, když mu vyplave nějaká těžká vzpomínka, do které vložil mnoho energie, na povrch.

Již samotné vypracování seznamu může dávat velmi silný vhled do zákonitostí osobního života a jeho individuální podmíněnosti.

 

Dech

           Rekapitulace je akt, kterým lze přivolat zpátky energii, jíž jsme vyčerpali v dřívějších činnostech. Rekapitulování ukládá připomenout si všechny lidi, s nimiž jsme se potkali, všechna místa, která jsme viděli, a všechny pocity, které jsme měli za celý svůj život – počínaje přítomností a postupujíce zpět až k nejranějším vzpomínkám^*– pak je dočista vymést, jednu po druhé, zametacím dechem^lxi.

Dech je klíč k rekapitulaci. Nadechování umožňuje stáhnout zpět energii, kterou jsme ztratili, zatímco vydechování umožňuje vypudit cizí, nežádoucí energii, která se v nás nahromadila vzájemným působením mezi námi a bližními.

Jsou různé metody dechu. Trochu jiné uvádí Carlos Castaneda, Victor Sanches nebo Taisha Abelarová. Na tomto místě uvedu tu nejjednodušší. Jde o to pomalu a hluboce nadechovat nosem, zatímco otáčíme hlavou od pravého ramene k levému a poté vydechovat ústy, pří zpětném otočení k rameni pravému.

Clara Grauová radí:

 

„Zatímco rekapituluješ, snaž se vyciťovat jakási dlouhá pružná vlákna, která se rozšiřují ze středu tvého těla (…) k tomu, abychom znovu nabili naši sílu a jednotnost, musíme uvolnit svou energii lapenou ve světě a stáhnout ji zpět.

Při rekapitulaci se tato pružná energetická vlákna rozpínají napříč prostorem a časem k lidem, místům a událostem, jež zkoumáme. To má za následek, že se můžeme vrátit do kteréhokoliv okamžiku svého života a jednat, jako bychom tam skutečně byli.

Důležitým bodem je tyto události znovu prožít do co nejmenších detailů a pak na ně působit zametacím dechem, čímž se uvolňuje polapená energie.

Vybavuješ-li si například určitou místnost, dýchej stěnami, stropem, nábytkem, lidmi, které vidíš. A nepřestávej, dokud neabsorbuješ poslední kousíček energie, kterou jsi tam zanechala. (…) tvé tělo ti řekne, kdy budeš mít dost.

Pamatuj, se záměrem vdechuj energii, kterou jsi zanechala ve scéně, již rekapituluješ a se záměrem vydechuj cizí energii, kterou v tobě zanechali ostatní^lxii.“

 

Clara doporučuje prvním krokem v rekapitulaci zaměřit svou energii na dřívější sexuální aktivity, protože právě tam je zachycena převážná část naší energie. Proto je potřeba tyto vzpomínky osvobodit jako první^lxiii.

 

Místo

Místo je pro rekapitulaci důležité, ale to, že není k dispozici ideální místo, by nemělo zabránit bojovníkovi v rekapitulaci jeho života. Rekapitulovat se může v jeskyni (země dobře vstřebává uvolněné vzpomínky), na stromě, v jámě nebo v boxu vyrobeném ze dřeva. Stejně dobře však může posloužit i skříň nebo křeslo v koutě pokoje. Místo by mělo být temné, trochu těsné, protože tlak na energetické tělo údajně podporuje proces rekapitulování a bojovník by měl mít dostatečný klid. Nejlépe se rekapituluje v noci, když je pozornost druhých lidí oslabena.

 

Celou či dílčí rekapitulaci je nutné ukončit rituálem, při kterém bojovník jasně vysloví svůj záměr zbavit se tíže své historie. Může poděkovat za to, že ty příběhy mohl žít, ale že je již nepotřebuje. Poté svůj rekapitulační box, svůj seznam, své osobní věci nebo cokoliv jiného, co symbolizovalo jeho osobní příběh, spálí, aby tak učinil definitivní tečku a podtrhl svůj záměr, dokonat rekapitulaci a osvobodit svého ducha.

 

O rekapitulaci toho lze říci velice mnoho. Například Victor Sanches vyslovuje názor, že rekapitulace probíhá u člověka spontánně - tělo ji umí již od narození. Nejde tedy o to, něco se naučit, jako spíše se rozpomenout. Osvojeným způsobem zpracovávání životních událostí, který v moderní kultuře balancuje na hranici popření čehokoliv co je autentické, totiž proces přirozené rekapitulace blokujeme a vytváříme tak větší či menší energetické poškození svého těla. Tím nám poté uniká energie, třeba prostřednictvím zaběhaných emocionálních reakcí.

Bojovník musí pomoci rekapitulace pochopit svůj život a řádně jej uklidit.

 

Clara Grauová říká Taishe:

 

„Mluvím o tvém přívalu zaběhnutých pocitů a myšlenek, o tvé osobní historii (…) o všem tom, co tě nutí považovat se za jedinečnou a mimořádnou bytost^lxiv.

Všechny jsme byly vychovány, bychom žily v jakémsi polospánku, kde nezáleží na ničem, s výjimkou drobných bezprostředních uspokojení. (…) A ženy jsou mistryně tohoto rozpoložení. Do té doby, dokud nezačneme rekapitulovat, nebudeme schopny překonat naši výchovu^lxv.

Když se dostatečně vyprázdníme od našeho zastaralého a zatěžujícího inventáře, energie k nám přichází a hromadí se v nás přirozeně, jakmile se jí sdostatek sjednotí, promění se v sílu. Její přítomnost může být ohlášena čímkoliv: hlasitým zvukem, jemným hlasem, myšlenkou, která nám nepatří, nečekaným návalem energie nebo pocitem pohody^lxvi.“

 

Čaroděj Emilito hovoří o tom, že žít bezchybným životem bojovníka a usilovat o svobodu a poznání nespočívá v úmyslu dělat něco nového, ale spíše v připojení se k záměru, který byl již stanoven: k záměru, který se k nám klene přes tisíce let klopotného lidského úsilí^lxvii.

 

„V tomto čarodějském záměru není prostor pro porážku, protože před čaroději se otevírá pouze jedna cesta: uspět ve všem, co dělají. Ale, aby měli čarodějové tak mocné a jasné vidění, musí znovu přestavět celé své bytí, a to vyžaduje zároveň porozumění i sílu. Pochopení vzchází z rekapitulace jejich životů a sílu shromažďují svými bezchybnými činy^lxviii.“

 

Rekapitulace je cestou k poznání, k dosažení celistvostí lidské bytosti.

Nagual Julian, učitel dona Juana Matuse, emocionální zmatky svých žáků vycházející z jejich osobní historie viděl jasně. Říkal:

 

„Claro, cítím s tebou, ale marníš svůj čas. Tehdy bylo tehdy, teď je teď. A teď je čas jedině na svobodu. Teď je čas jedině na svobodu^lxix.“