Způsoby lovce

            Já ti něco ukazuji (…). Podobně i jiní lidé ti něco ukazovali a jednou to zase ty budeš ukazovat někomu jinému. Řekněme tedy, že teď je řada na mě. Jednoho dne jsem poznal, že chci-li se stát lovcem, který je hoden sebeúcty, musím změnit způsob života. Kdysi jsem hodně naříkal a stěžoval si (…), ale pak se moje štěstěna obrátila a někdo mě naučil lovit. Uvědomil jsem si, že způsob života, jaký vedu za to nestojí (…) a tak jsem ho změnil (don Juan Matus, Cesta do Ixtlanuⁱ).

            Bohužel měnit se je velmi těžké a děje se to pomalu. Člověku někdy roky trvá, než si vůbec uvědomí, že je nutné se změnit. Mně to trvalo několik let (…). Myslím, že pro mě bylo nejtěžší chtít se změnit (don Juan Matus, Cesta do Ixtlanuⁱⁱ).

1. Způsoby lovce

Prvním krokem kterým se člověk vydává na stezku poznání, je, že se učí

jednat jako lovec. Tento soubor pravidel vychází z loveckých představ, ze zásad pobytu v přírodě, pozorování zvyklostí zvěře a způsobů jejich lovu.

Učedníkovi tyto způsoby dají sílu, citlivost, všímavost, schopnost koncentrace a trpělivosti. Jedině tak se bude moci stát bojovníkem a osvojil si jemné techniky, které s tím souvisejí. Rozhodně však není potřeba pohybovat se v divočině a lovit zvěř. Pokud je třeba, aby si člověk tyto způsoby osvojil, postačí mu jako loviště cokoliv. Třeba jeho každodenní život v rušném velkoměstě.

Pro chování lovce je charakteristická pružnost. Dobrý lovec mění své způsoby tak často, jak potřebujeⁱⁱⁱ. Dále pevnost a strategické chování. Lovci musí být lidé obzvlášť neústupní. Lovec skoro nic neponechá náhodě. Lovec je odevzdaný a odpoutaný. Don Juan si myslí, že nejlepší lovci nikdy neloví rádi. Oni prostě loví dobře a to je celé^iv. Lovecký postoj ke světu dále charakterizuje těmito větami:

„Abys byl lovcem, musíš být se vším ostatním v dokonalé rovnováze, jinak by se lov stal nesmyslnou rutinou^v (…).

Myslím si, že kdysi byl lov jednou z největších věcí, které člověk dokázal vykonávat. Všichni lovci byli mocní lidé. Lovci vlastně museli mít hodně síly už od začátku, aby vydrželi tento tvrdý život (…).

Kdysi každý věděl, že být lovcem znamená být ten nejlepší^vi.“

1. Přijmout odpovědnost

První, co musí člověk vydávající se na stezku poznání udělat, je to, že

přijme odpovědnost za svůj život a způsob, jakým jej vede. Pevný život lovce nepřipouští, aby své případné neúspěchy, prohry či špatné vlastnosti sváděl na druhé nebo na objektivní okolnosti. Pokud se mu na jeho životě něco nelíbí, tak to prostě změní.

Když se lovec rozhodne něco dělat, musí pak ujít celou cestu a musí

přijmout zodpovědnost za to, co dělá. Lovec své rozhodnutí činí s plným vědomím, proto je poté zcela nesmyslné svých rozhodnutí litovat nebo si činit výčitky. Může se z nich pouze poučit. Lítost a pochybnosti po uskutečnění činu jsou doménou lidí, kteří nepřijali odpovědnost za svůj život a své rozhodnutí činí bez uvážení. Takoví lidé svá rozhodnutí stále odvolávají, litují je a činí si výčitky.

„Podívej, já nemám ani pochybnosti, ani výčitky. Všechno, co dělám, dělám proto, že jsem se k tomu rozhodl a nesu za to odpovědnost. I ta nejjednodušší věc, kterou dělám (…) může docela dobře znamenat mou smrt^vii.

A přijmout odpovědnost za svoje rozhodnutí znamená, že jsi ochoten kvůli tomu i umřít^viii.“

Běžní lidé si celý život na něco stěžují. Stěžují si proto, že nepřijali odpovědnost za svůj život a jejich stížnosti mají odhalit domnělého viníka, který může za to, že jejich životy jsou prázdné, že jsou nespokojení, nešťastní, líní či otylí, vydělávají málo peněz a vůbec, že jim ten a onen neustále nějak ubližuje a křivdí. Navíc mají pocit, že jejich rozhořčení je spravedlivé.

Lovec naproti tomu přijal odpovědnost za to, že žije ve zvláštním světě plném tajemství^ix. Nestěžuje si a vší silou bojuje o to, aby žil bezchybným a harmonickým životem.

1. 2. Vymazat osobní historii

Poté, co přijme zodpovědnost za svůj život, musí lovec vymazat svou

osobní historii. Osobní historie je to, co nás ukotvuje, je to náš inventář. Osobní historie nám říká, kdo jsme, jací jsme, jaké jsou naše možnosti, slabiny a silné stránky. Říká nám, kde je naše místo, co dokážeme a nedokážeme, nehledě na naše opravdové schopnosti. Také nám říká, co je svět, jaký je a co od něj můžeme očekávat. Když se lovci podaří zbavit se své osobní historie, dostává podivuhodnou možnost volby toho kdo je, jaké jsou jeho možnosti a jaké jsou hranice světa. Bojovník musí neustále sám sebe postrkovat za svoje vlastní meze^x.

„Já žádný osobní příběh nemám,“ řekl po dlouhé odmlce. „Jednou jsem

přišel na to, že už svou osobní historii nepotřebuji, a tak jsem s ní skoncoval asi tak jak s pitím (…).

Učedník s osobní historií musí nejdřív chtít přestat. Teprve pak ji může harmonicky osekávat, kousek po kousku^xi.“

           Don Juan říká, že každý, kdo nás zná, o nás má nějakou představu^* a my sami ji stále přikrmujeme vším, co děláme. Musíme svůj příběh obnovovat a vyprávět rodičům, příbuzným a přátelům, co všechno děláme. Ale když nemáme osobní historii, nemusíme nic vysvětlovat, nikdo se nezlobí a nikdo není zklamán tím, co děláme. A především nás nikdo neomezuje tím, co si myslí. Nejlepší je tedy celou osobní historii smazat, protože nás to zbaví tíhy toho, co si myslí druzí^xii.

           Lovec si prý musí po kouskách kolem sebe a kolem svého života vybudoval mlhu. Až nebude nikdo s jistotou vědět, kdo vlastně je ani co dělá. Musí začít u jednoduchých věcí. U takových, které neprozrazují, co opravdu dělá^xiii. Problém je totiž v tom, že jakmile lovce někdo zná, stává se věcí, která je pokládána za samozřejmost a od toho okamžiku už nemůže přetrhávat pouta cizích myšlenek.

„Já osobně mám rád tu nesmírnou svobodu, která plyne z toho, že mě nikdo nezná. Nikdo mě nezná tak najisto, jak lidé znají třeba tebe.

(…) Můj osobní příběh nezná nikdo. Nikdo neví, kdo jsem a co dělám. Ani já ne^xiv.“

Don Juana nabádá Castanedu:

„Musíš si kolem sebe postupně vytvořit mlhu. Všechno kolem musíš mazat, dokud nebude nic samozřejmé, dokud nezačneš pokládat věci za jisté a skutečné. Tvůj momentální problém je v tom, že jsi příliš skutečný, že všechno bereš jako skutečné. I tvoje snahy jsou příliš skutečné, i tvoje nálady. Neber nic jako samozřejmost. Musíš se začít vymazávat^xv.“

        Podle dona Juana máme jen dvě možnosti. Buď budeme všechno pokládat za jisté a skutečné, nebo nebudeme. Jestliže ano, nakonec budeme k smrti znuděni sami ze sebe i ze světa. Pokud si zvolíme druhou alternativu a vymažeme svůj osobní příběh, vytvoříme kolem sebe mlhu, vzrušující a tajemný stav, v němž nikdy nikdo neví, odkud na něj vykoukne králík, natož my. Když nemáme nic jisté, jsme pořád ve střehu, jsme bdělí a stále na špičkách. Nevědět za kterým keřem se králík skrývá, vzrušuje mnohem víc, než když se tváříme, jako bychom všechno věděli^xvi.“

1. 3. Ztratit vlastní důležitost

Další krok, který lovec na cestě za poznáním udělá je ten, že zahájí

boj se svou vlastní důležitostí. Rád bych řekl, že se zbaví své sebedůležitosti, ale tak snadné to bohužel není.

Podle Toltéků je sebedůležitost náš největší nepřítel. To, co nás

v životě nejvíce oslabuje, je pocit uraženosti ze skutků a přečinů našich bližních. Naše sebedůležitost od nás vyžaduje, abychom většinu života strávili někým uraženi. Bez své vlastní sebedůležitosti jsme prý nezranitelní^xvii.

Sebedůležitost je nesmírně vyčerpávající a způsobuje předčasné stárnutí lidí. Castaneda popisuje, jak se učedník Nestor proměnil z postaršího muže v mladíka, který vypadal asi dvacetiletý. Tato proměna mu byla vysvětlena jako důsledek ztráty pocitu vlastní důležitosti. Také popisuje, že don Juan byl navzdory svému stáří nesmírně silný, pružný a plný energie.

„Jsem tak mladý, jak chci být mladý. To záleží jen na tvé osobní síle. Jestliže si ukládáš sílu, pak tvoje tělo může dokázat neuvěřitelné kousky. Jestliže sílu promrháš, bude z tebe za chvíli tlustý stařec^xviii.“

Sebedůležitost je velmi lstivá a má mnoho podob. Může se projevovat jako různé způsoby dominace a vyvyšování se nad okolí, ale také jako různé formy ponižování se a snahy vyvolat lítost (Nikdo mě nemá rád! Proč se to musí stát zrovna mě?! Zase já! Já to nikdy nedokáži!). Ústředním motivem, kolem kterého se to celé točí je: „Já, já, já, mně, mně, mně!!!“

Lovec - bojovník si vede strategickou inventuru. Zaznamenává si

všechno, co dělá. Potom rozhoduje, co z toho se dá změnit tak, aby si z hlediska vydávání energie mohl dovolit oddech. Vlastní důležitost figuruje ve strategické inventuře bojovníků jako činnost, která spotřebovává nejvyšší množství energie, proto se ji za každou cenu snaží vymýtit^xix. Toltéci tvrdí, že sebedůležitost nám není k ničemu dobrá a musíme se jí bezpodmínečně vzdát. Jelikož to není vůbec jednoduché, vymysleli celou řadu lstí a pastí, které může lovec své sebedůležitosti políčit.

        Jeden ze způsobů, jak zasadit své sebedůležitosti ránu je například hovoření s rostlinami. Pro moderního člověka je takřka nepředstavitelné, aby si před svědky upřímně poklábosil s rostlinou. To je skromný příklad toho, jak nás naše mocná sebedůležitost omezuje a drtí.

Victor Sanches navrhuje, aby se bojovník cvičil ve svědomitém provádění činností postrádajících smysluplnost. Jde o to, aby bojovník jednal jen tak. Naše sebedůležitost je totiž živena jednáním pro náš prospěch, pro náš zisk. Bojovník může například odvalit těžký kámen kilometr daleko, a potom ho zas zasadit na místo, kde ho našel. Může vyrobit krásný a pracný předmět ze dřeva a poté, aniž by ho někomu ukázal, jej spálit nebo může vzít kuchyňské nádobí na procházku^xx. Říkate si: nejsem přece blbec, proč bych to dělal?! Máte pravdu, sebedůležitost má naše životy pevně v rukou, má nás v hrsti.

Další metoda, kterou Victor Sanches doporučuje, je starání se a projevování péče nějaké osobě, nejlépe tomu, kdo bojovníkovi nebude projevovat žádný vděk.

Nebo může bojovník změnit prostředí, ve kterém žije, či ve kterém se běžně pohybuje, což jej vyvede z běžného zaujetí sám sebou^xxi.

Další metoda je určena těm, kteří rádi oslňují své okolí svými znalostmi, svou vtipností, svou silou a vůbec rádi přitahují pozornost svými nej, nej, nej vlastnostmi. Jednoduchým způsobem, jak překonat toto nutkání je úmyslně vytvářet opačný dojem. Bojovník může úmyslně hrát roli hlupáka, aniž by kdokoliv věděl, že to dělá. Bojovník musí vystopovat, jakým způsobem je živena jeho vlastní sebedůležitost a pak se jí strategicky zbavit.

Don Juan říká Castanedovi na počátku jeho učednictví:

„Jsi zatraceně důležitý pro svoji vlastní mysl. A tohle se musí změnit. Jsi pro sebe tak příšerně důležitý, že se ti zdá, že máš právo být ze všeho otrávený. Jsi pro sebe tak zatraceně důležitý, že si můžeš dovolit opustit všechno, co nejde podle tvých představ. Myslím si, že to pokládáš za projev silného charakteru. Taková hloupost! Jsi slabý a k tomu namyšlený^xxii!

Dokud budeš mít pocit, že jsi ta nejdůležitější věc na světě, nebudeš nikdy schopen skutečně docenit svět kolem sebe, Jsi jako kůň, který má klapky na očích, vidíš jenom sebe, oddělen od všeho ostatního, a nic víc^xxiii.“

Bojovníci se připravují na to, aby si uvědomovali a plné vědomí k nim přijde teprve tehdy, až v nich nezbyde žádná vlastní důležitost. Teprve tehdy, až budou ničím, se budou moci stát vším ^xxiv.

1. 4. Smrt je rádcem

Využívání své smrti jako rádce je dalším pilířem, o který se může bojovník opřít. Don Juan říká, že lidské bytosti jsou bytosti, které zemřou. Čarodějové trvají na tom, že můžeme náš svět se vším, co je na něm, ovládnout pouze tehdy, pokud plně akceptujeme svou smrtelnost. Bez přijetí této představy se naše životy, naše činnosti i svět kolem nás stávají zcela neovladatelnými^xxv.

Bojovník musí toto přijetí smrtelnosti ztělesnit a žít jím. Pohledem do tváře smrti člověk vystřízliví tak, jako ničím jiným. Na lidských bytostech je a vždy byla v nepořádku jejich představa o tom, že dosáhly stavu nesmrtelnosti. A to bez ohledu na to, že tuto svou představu nijak přesněji nedefinovali. Chováme se tak, jako bychom neměli nikdy zemřít, což je projevem velmi dětinské arogance. Castaneda ve své poslední knize cituje dona Juana:

        „Jako bytosti putujeme ke smrti (…) Nejsme nesmrtelní, ale chováme se, jako bychom byli. To je chyba, která nás ničí jako jednotlivce, a která nás jednou zničí i jako rasu^xxvi.“

Nesmrtelný člověk si může podle Victora Sanchese dovolit odložit rozhodnutí a činy na zítřek. Může potlačovat a neprojevovat své city, zapomínajíce, že jediná chvíle k doteku, objetí, setkání je nyní, které tak i tak bude příliš krátké. Může se netěšit z krásy, oddávat se pocitům nenávisti, zloby, urážky a nejrůznějšímu skrblictví. Dělat si starosti z malicherností. Stěžovat si, být netrpělivý, cítit se poraženecky…^xxvii.

Výhoda, kterou mají čarodějové ve srovnání s ostatními lidmi, spočívá v jejich uvědomění si vlastní smrtelnosti a v jejich odhodlání na tuto skutečnost ani na okamžik nezapomenout. Získat toto poznání, a přijmout je s jistotou, vyžaduje nesmírné úsilí^xxviii.

Toltéci tvrdí, že je smrt našim stálým společníkem. Vždycky je vlevo od

nás a drží si nás od těla. Říkají, že nás smrt pořád pozoruje. A bude nás pozorovat až do okamžiku, kdy na nás zaťuká. Nikdy však nemůžeme vědět, kdy tento okamžik nastane. Jak se člověk vůbec může pokládat za důležitého, když ví, že na něj číhá smrt?

Když je bojovník netrpělivý, je nutné obrátit se nalevo a požádat svou smrt o radu. Člověk odhodí obrovskou část své vlastní malichernosti, když na něj zamává jeho vlastní smrt, když ji zahlédne nebo jen pocítí, že jeho společník je mu nablízku a pozoruje ho. Vědomí smrti čarodějové popisují, jako když člověku přejde mráz po zádech^xxix. Nebo ji člověk prý může zahlédnout, když se prudce otočí za své levé rameno, jako mlhavý stín.

        Ve světle číhající smrti je strach nesmyslný a rozmrzelost také a ješitnost, malichernost, uraženost, nuda, lhostejnost. Bez vědomí přítomnosti vlastní smrti není žádná síla ani tajemství. Bez vědomí smrti je všechno obyčejné a triviální. Jedině proto, že nám jde smrt v patách, se svět stává nevyzpytatelným tajemstvím^xxx.

        „Pomysli na svou smrt (…) je na dosah ruky. Každou chvilku na tebe může kývnout, takže vlastně ani nemáš moc času na mizerné myšlenky a nálady. Nikdo na ně nemá čas^xxxi.

(…) Zdůrazňování otázky smrti není nikdy dost (…). Smrt je jediný moudrý rádce, kterého máme. Kdykoliv máš pocit, že je něco špatně a že budeš zprovozen ze světa (a ty máš tenhle pocit pořád), obrať se ke své smrti a zeptej se jí, jestli je to tak. Smrt ti řekne, že se mýlíš. Protože doopravdy vlastně záleží jen a jen na jejím dotyku a na ničem jiném už ne. Smrt ti řekne -ještě jsem si na tebe nesáhla-^xxxii.“

1. 5. Být nepřístupný

Podle dona Juna je tajemstvím velkých lovců v tom, že jsou jednou

přístupní a jindy nepřístupní přesně podle toho, jak se vine jejich cesta. Učedník se musí naučit být záměrně přístupný, nebo nepřístupný. Většina lidí žije tak, že je nevědomky pořád dosažitelná^xxxiii. Umění lovit je tedy schopnost stát se nepřístupný^xxxiv.

        Být nedosažitelný však neznamená skrývat se nebo mít tajnosti, ale být nepřístupný. Do Juan také říká, že nemá vůbec smysl se skrývat, když všichni vědí, že se skrýváš^xxxv.

        „Právě z toho vycházejí tvoje současné problémy. Když se skrýváš, všichni vědí, že se skrýváš, ale když se neskrýváš, jsi zase všem dostupný a každý se v tobě může šťourat^xxxvi.“

        Lovec se musí stát nepřístupným, musí se stáhnout. Musí se znovu odebrat z prostředku rušné cesty. Většina lidí je uprostřed cesty celou svou bytostí, a proto pro ně nemá smysl se skrývat, to by si jen namlouvali, že se ukryli.

„Být uprostřed cesty znamená, že každý, kdo jde kolem, sleduje, kdy přicházíš a odcházíš^xxxvii.“

        Být nedostupný znamená, že se lovec záměrně vyhýbá tomu, aby se vyčerpával nebo aby vyčerpával druhé. Lovec ví, že vždycky znovu a znovu naláká zvěř do pasti, a tak si nedělá starosti. Dělat si starosti znamená, že je přístupný, že je dosažitelný, aniž o tom ví. Jakmile si člověk jednou začne dělat starosti, začne ze zoufalství na všem lpět, jakmile na něčem lpí, nutně se musí vyčerpat nebo vyčerpat každého, na kom lpí, a všechno, na čem lpí^xxxviii.

        Být nepřístupný neznamená skrývat se nebo něco schovávat. A neznamená to, že by lovec nemohl jednat s lidmi. Lovec využívá svět jen střídmě a jemně a je jedno, jestli tím jeho světem jsou rostliny, zvířata, lidi nebo síla. Lovec svůj svět důvěrně zná, ale přesto je právě pro tento svět nepřístupný.

      Je nepřístupný, protože svůj svět nevysává. Zlehka na něj zaťuká, pobyde v něm, jak dlouho potřebuje, a pak se rychle přesune a nezůstane po něm takřka ani stopa^xxxix. Moderní lovec může být přístupný, když se mu nějakou událostí dostává poučení a nepřístupný, když na něj útočí všudypřítomná reklama. Don Juan dodává:

„Jsme blázni, všichni jsme blázni a ty na tom nemůžeš být jinak. Kdysi jsem byl v životě stejně jako ty stále znovu a znovu dostupný, že ze mě skoro nic nezbylo, snad jenom pláč. A tak jsem plakal, tak jako ty.

(…) A jednoho dne jsem se stal lovcem a poznal jsem tajemství přístupnosti a nepřístupnosti^xl.“

1. 6. Přerušit mechanický chod života

Život většiny lidí je jedna velká mechanická rutina. Vstávají ve stejný čas,

jí ve stejný čas a stejná jídla, stejně reagují na podněty, hovoří o stejných věcech. Pro bedlivého pozorovatele – lovce, jsou celé jejich životy předvídatelné. Všechno dělají mechanicky a ze zvyku. Tím, že lidé jednají rutinně, podle svého inventáře, jej neustále potvrzují a posilují, až nemají zdánlivě jinou volbu. Tento stav vyjadřuje lidové přísloví: „zvyk je železná košile“. Jednání podle zvyku tedy posiluje inventář, předsudek vůči světu a zároveň oslabuje lidské uvědomování. Ve dvanáct prostě myslíme na jídlo, ať již máme hlad, nebo ne. Vymýcení zvyků odděluje uvědomování od sebereflexe a umožňuje svobodu zaměřit se na něco jiného^xli. Je to jeden ze způsobů, jak vyčistit ostrůvek tonalu. Zvyky jsou vyšlapané cesty, ale lovec nechce chodit pouze po cestách (které navíc většinou vyšlapal někdo jiný). Lovec usiluje o to, aby mu byl k dispozici celý ostrov, ne jenom ta část, kde je vyšlapáno několik málo cest. Proto lovec své rutiny stopuje, aby na ně poté mohl políčit past a vzdát se jich.

Lovec hodný toho jména nechytá zvěř jen proto, že políčil past nebo že

zná zvyklosti své kořisti, ale proto, že sám žádnou rutinu nemá. To je jeho přednost. Vůbec není jako zvířata, která loví, není spoután tíží navyklých mechanismů a předvídatelných fíglů, je svobodný, je neuchopitelný, je nepředvídatelný^xlii.

„Já mluvím o lovení (…) zabývám se tedy věcmi, které zvířata dělají, místy, kde jedí, místem, způsobem i dobou, kde spí, kde mají hnízda, i tím, jak chodí. Ukazuji ti jejich zvyklosti, aby sis je uvědomil a aby sis uvědomil i sám sebe (…).

Jsi spočitatelný stejně snadno jako tvoje kořist (…). Můžeš začít třeba tak, že nebudeš každý den obědvat ve dvanáct^xliii.“

1. 7. Poslední bitva na zemi

Způsoby lovce, především přijmutí odpovědnosti a využívání smrti jako

rádce, připravují lovce k využívání představy, že každý okamžik může být jeho posledním okamžikem na Zemi. Don Juan říká, že záleží na každém činu, protože tady budeme jen chvilku a ta chvilka je příliš krátká na to, abychom mohli poznat všechny divy světa. Všechno, co děláme může být náš poslední skutek na Zemi. Může to být naše poslední bitva. Žádná síla na světě nám nezaručí, že budeme žít ještě další minutu^xliv.

„Kdyby tohle měla být tvoje poslední bitva, tak bych řekl, že jsi hlupák (…) že utrácíš svůj poslední čin na Zemi na nějakou pitomou rozmrzelost^xlv .“

Činy mají sílu. A zejména tehdy, jestliže ten, kdo jedná, ví, že tyto činy jsou jeho poslední bitvou. Když bojovník jedná při plném vědomí toho, že všechno, co dělá, může být docela dobře jeho poslední čin na Zemi, je v takovém jednání zvláštní stravující štěstí.

        Bojovník zaostřuje pozornost na spojovací článek mezi sebou a svou smrtí a to bez výčitek, beze smutku a bez starostí. Soustřeďuje pozornost na fakt, že nemá čas a nechá svoje skutky proudit podle toho. Každý jeho čin je poslední bitvou na Zemi. Jedině za takových podmínek mají činy smrtelného člověka tu správnou moc^xlvi.

„Naše smrt čeká a třeba právě tohle, co teď děláme, může být naší poslední bitvou na Zemi (…). Říkám tomu bitva, protože je to boj. Lidé většinou přecházejí od činu k činu bez boje a bez myšlení. Naproti tomu lovec váží každý svůj čin, a protože důvěrně zná svou smrt, postupuje uvážlivě, jakoby každý čin měl být jeho poslední bitvou. Jedině hlupák si nevšimne, jakou výhodu má lovec nad svými bližními. Lovec jde do své poslední bitvy s patřičným respektem. Je totiž zcela přirozené, že jeho poslední čin na Zemi musí být jeho nejlepším činem. Takhle z toho má příjemné uspokojení. Tím se otupí hrany jeho strachu^xlvii.“